V sedm ráno máme v autě 18 °C, venku je snesitelných 12 °C a na pozadí okolních zvuků je slyšet vytrvalé hučení horského potoka Torrente Thuras.
Nikomu se nechce z vyhřátých pelíšků, tak jsme v nich zavrtaní až do devíti.
Já vstal tedy dříve, asi v osm a šel jsem se vyvětrat s naším ochráncem.
Je tu krásně. Obdivuji dřevěnou fontánku s průzračně čistou vodou.
Po chvíli se k nám přišoural starší pán s pejskem a vysvětlil mi, že je to jeho práce. Moc jsem mu jí pochválil a on měl velkou radost.
Pak jsem cestou přemýšlel, kdo si v dnešní uspěchané době udělá čas a vynaloží úsilí na takovou zbytečnost? Funkční by byl obyčejný kohoutek na kovové trubce. Ale tohle je prostě krásné. Krásné věci bývají zbytečné, ale jsou potřebné a pánovi za tento počin v duchu děkuji.
Po pár stech metrech je na dravém potoce takovýto vodopád.
Sedím na kameni, omezuji mozkové činnosti a oči nechám splývat po říčním proudu.
Po deváté hodině jemně probouzím slabší kusy a snažím se je přimět k bdělému stavu. Než se ti tři povaleči vzbudí a ustelou, dolepím kolečka znázorňující trasu naší cesty na mapě.
Při tom si prohlížím okolní kopce a vrcholy. Vzpomněl jsem si na naši Evu, co nemá kufr: „No řekni Evi, kdo tohle má?“.
Po snídani, při čištění zubů v koupelně jsem si v zrcadle všiml, že vodorovný proužek není příliš lichotivý pro mou postavu. Svislý by byl vhodnější, ten zeštíhluje.
Ano Blani, i na muže působí gravitace…
Naplánovali jsme si výlet, chtěl jsem vyjít včas. Ale holkám vše trvá moc dlouho, vyrážíme až v půl dvanácté.
Po půl kilometru stoupání na nás volá starý pán přes plot, kam že to jdeme, odkud jsme, jak se máme, jestli nemáme žízeň a nechceme od něho vodu. S díky odmítáme, máme svou v batůžcích. Ale bylo to od něho moc milé.
Po pár desítkách metrů narážíme na stádo krav za elektrickým ohradníkem. Jako správní milovníci zvířátek se u nich zastavíme. Krmíme je šťavnatými listy a zuřivě fotíme.
Míjíme zbytky starých staveb na samotě a mě se honí hlavou, kdo tu bydlel, co tu dělal, jak tu žil, kam se poděly jeho děti, proč je to tu opuštěné?
Na dalším rozcestí se Niky ptá, kterou cestou máme pokračovat. Sahám do kapsy pro telefon a on tam není. Buď mi vypadl cestou, nebo jsem ho nechal ležet u těch domů.
Odkládám batoh a sbíhám asi tři sta metrů zpátky dolů. Ležel v trávě a trpělivě na mě čekal. Tak ještě jednou do kopce a teď už si na to dám pozor. Možná…
Všímám si pěkného kamene. Buď je to graf jako z filmové série o básnících (pozitiva a sociální jistoty), nebo křivka stoupání do kopce v závislosti na času.
Cestou fotím okolní krajinu i malé jezírko obklopené stromy.
Ve dvě hodiny jsme na místě u jezera Lago Nero, položeného v nadmořské výšce 2.021 metrů. Vzdušnou čarou jsme přibližně jeden a půl kilometru od francouzské hranice.
Na stráni nad ním se pase stádo krav a klinkají svými zvony.
Jezero je zbarveno do tmavo zelena a je ohraničené kopci porostlými lesními velikány.
S Tripem trénujeme předávání preclíku z úst do tlamy a on je u toho velice jemný.
Pár desítek minut si tu odpočineme a následně se rozdělíme. Niky ty výlety moc nebaví, tak se s Péťou vrací k autu. My s Filipem a Tripem pokračujeme dál a výš.
Při prudkém stoupání vzhůru slyšíme zvláštní hvízdání. Filip pořád, že je to nějaký dravec. Po chvíli jsem za jednou zatáčkou viděl pelášit takovou chlupatou kouli a spojil jsem si jí s norami v zemi a hvízdáním. Takže jsou to asi svišti. Jen jsou děsně rychlí. Vždy, než jsem vyndal a zapnul foťák, byli pryč.
Ve třičtvrtě na čtyři jsme na vrcholu kopce Petit Cric ve výšce 2.324 m.n.m.
O dalších 600 metrů dál a 100 metrů výš je další vrchol Monte Corbiou, ale na ten už se nám nechce. I tak máme skvělý výhled do široka i daleka.
Dáme si tu svačinku, odpočineme si a pomalu půjdeme za našimi děvčaty.
Fascinuje mne rovná linka mraků na protějším pohoří. Vždy se divím, jak to v té přírodě funguje.
Pozvolna sestupujeme lesní cestou vysypanou drobným štěrkem a mě je divné, že jsme pořád tak vysoko.
Asi po dvou kilometrech je odbočka a pěšinkou vyšlapanou v hlíně začínáme klesat prudce dolů. Je to tak strmé, že jsou tu klikaté serpentýny, jako v horském průsmyku.
Filip na mě občas volá, ať zastavím. Prý má tep 130 a musí se uklidnit. Jak to buší mě se radši nedívám.
Cestou i zmokneme, ale já už si bundu brát nebudu. Jsem děsně zpocenej a oblékat se mi ji už nechce.
V autě jsme v půl sedmé. Holky ušly cca 10 kilometrů, my kluci necelých patnáct.
Všichni jsme příjemně unavení a střídáme se ve sprše.
Vymýšlíme, jak a kam dál a volíme variantu tady zůstat ještě jednu noc. Zítra dopoledne zkusíme zajet do nedalekého jezdeckého klubu, možná opodál koupíme domácí kravský a kozí sýr, odpoledne tréninkové jízdy závoďáků v Cesanu, později možná přejezd do Francie.
K večeři těstoviny s omáčkou a masem, rozepisuji deník do NTB, v postýlkách knížky, po desáté zhasínáme.
0 km