Tak a další noc je za námi. Tahle byla specifická v tom, že v půl třetí se nad námi opět otevřela obloha a spustila se velmi silná průtrž deště, proložená kroupami.
Chvílemi jsem se bál, že nám to roztříská střešní okna a my zmokneme.
Pak mě napadlo, že se rozvodní nedaleká horská říčka, u které spíme a ona nás strhne sebou.
Asi po hodině mě přestalo bavit na to myslet, uklidnil jsem pejska a konečně usnul.
V sedm ráno už byl klid.
V osm hodin mě otrávilo převracet se na té nízké matraci a beru Tripa ven.
Cestou ke včerejšímu umělému vodopádu nás překvapili dva psi bez páníčka a na volno, ale nebyli agresivní, tak to bylo v pohodě.
Pod vodopádem chodím asi dvacet minut v ledové vodě, až mám necitlivé nohy do půli stehen.
V říčním toku hledám a nalézám nádherně zelené kameny a žasnu, jak ta příroda dokáže být pestrá.
Cestou k parkovišti mi dochází, že teprve po týdnu jsem připravený sepisovat deník. Týden mi trvalo se oprostit od zajetého režimu a přejít víc k volnosti, svobodě a užívání si cesty.
Zpátky u auta už začínám cítit prochladlá chodidla, prsty ještě ne.
Péťa zatím vytáhla děti z postelí, ustlala a připravuje snídani. Skáču do rozjetého vlaku a jíme všichni společně.
Odjíždíme před jedenáctou a vydáváme se hledat koňskou farmu. Tu nacházíme s pomocí Googlu, ale máme smůlu. Příjemná slečna nás informuje, že tohle léto se na koních nejezdí. Nevysvětlila proč, ale to je Niky jedno. Koně prostě nejsou.
Další na řadě jsou tedy automobilové závody v Cesaně.
Čím blíž jsme k centru, tím víc je všude lidí i aut, parkoviště jsou plná. Nevím, jestli se nám podaří někde zaparkovat, abychom se podívali na jednotlivé týmy a jejich závodní vozy.
Po příjezdu na jeden plac se na nás usměje štěstí a já se divím, že je tam jedno volné místo přesně pro nás.
Péťa prohlašuje, že takhle to asi mělo být.
S Filipem stojíme připraveni vedle auta a po dlouhých deseti minutách se jdu zeptat, co Peťulka. Ta na mě volá z koupelny: „Vydrž, už jenom oční linky a jdu…“
Niky se na auta nechce, bude odpočívat v obytce.
Cesana se pro tentokrát změní v depo závodních aut. Je to vážně velké.
Všude je plno moderních i klasických vozů různého stupně úprav, stejně jako závodních týmů s různým stupněm zázemí a financování.
Po radě od českých závodníků ze včerejška nastupujeme do lanovky a necháme se vyvézt o několik desítek metrů výše. Pár minut nám trvá sejít přímo k silnici, po které se za několik okamžiků pojede tradiční závod do vrchu.
Hodinu po poledni začínají měřené tréninky, startují novodobé vozy. Čekám, až pojedou ta stará, klasická auta, která se v běžném provozu vidí málokdy. Jenže asi desátý závodník nezvládl trať a vyboural se. Závod je přerušen a nikdo neví, na jak dlouho.
Po dvaceti minutách nudného čekání to v tom dnešním horku vzdáváme a vracíme se zpátky do údolí.
Péťa s Filipem jedou zpátky dolů, vyzvednout Niky. Já, když je ta možnost, vyjedu lanovkou nahoru, až na její konečnou stanici.
Zákon schválnosti je, že pět minut po našem odchodu se opět začalo závodit.
Lanovka končí v nadmořské výšce 1.730 metrů. Projdu si blízké okolí a jedu zase dolů.
Mimochodem při zimních olympijských hrách v Turíně v roce 2006, se tady v Cesaně odehrávaly závody bobů. Tolik odbočka pro sportovní pamětníky.
Většina budov, postavených jako zázemí pro sportovce je nevyužitých. Velká škoda, že nikdo taková místa nedokáže zužitkovat. Jen tu vše osamoceně stojí a chátrá…
Dole ve vesničce se všichni sejdeme, projdeme se hlavní ulicí plnou závodní atmosféry, a když se chceme podívat na ostrý start vozů, je závod kvůli další nehodě pozastaven.
Snad jim tu smůlu neneseme my.
Tak zapadneme do jedné z mnoha bočních uliček a v restauraci Sirena se vrhneme na překlad italského jídelního lístku.
Číšnice s námi nemá moc trpělivosti a chodí se ptát každou minutu, jestli už jsme si vybrali.
Nakonec jsme si to nějak přelouskali a jelikož nevím, jak velké mají porce a jestli to děti sní, objednáváme si jen tři jídla. To jí rozhodilo ještě víc a trochu se jí začínám bát. Objednali jsme si dva druhy těstovin a Péťa nějakou bezmasou zdravou mňamku.
Jídlo nakonec v pohodě, všem to moc chutnalo. Jen trochu mě mrzí, že jsme si nikde v Itálii nedali pravou, italskou pizzu. To asi až v jiných zemích.
V nedaleké cukrárně si Péťa s Filipem dají zmrzlinu, Niky nechce. Ta je otrávená z aut, nebaví jí to. Tak si bere Tripa a jde zpátky do obytňáčku. Po chvíli jí s vidinou klidu od rodičů a volnosti na telefonu dobíhá i Filda a jdou spolu.
My s Péťou se ještě projdeme mezi těmi krásnými vozy s uřvanými motory a já fascinovaně pozoruji jejich piloty. Většinou se jedná o pány v pokročilém věku. Je vidět, že je to baví a jak jim to vlévá energii do žil. Italové měli vždy vášeň v srdci a tady je to vidět na každém kroku.
Kolem páté se vracíme do našeho závoďáku, hned vedle parkoviště vyčistíme odpady a doplníme vodu a v půl šesté odjíždíme.
Po deseti minutách se po dvou letech vracíme do sladké Francie.
Ujedeme asi 25 kilometrů a parkujeme na nájezdy ve městě Briancon ve výšce 1.320 m.n.m.
Sedáme si k autu na židličku a Filip z kraje lesa přináší kusy kůry. Já s dětmi vytahujeme nožíky, vrháme se na vyřezávání a Péťa tiše úpí. Niky a Filda si tvoří klasické lodičky, mě políbila múza. Proč se držet v zajetých kolejích, když je tolik možností?
Niky nakonec vytvořila dvoustěžňovou pirátskou loď, Filip luxusní milionářskou jachtu, já formuli z dnešních závodů, ruský samopal a svůj obličej.
Při tom se samozřejmě rozhlížíme i po okolí a prolétnu se na nedalekou pevnost Fort du Randouillet.
K jídlu studená večeře – toustový chléb, bagetka, máslo, salám, klobása, nektarinky, meloun, tresčí játra.
Pak už jen sprcha, zuby, knížka a kolem jedenácté spát.
37 km