Tady vám byl takový klid. A ticho a čistý vzduch a příjemná teplota, prostě krása. Všude okolo voní seno a luční kvítí, štěbetají ptáčci a bzučí poletující hmyz. Jsme prostě v přírodě, a tak to máme rádi.
I na omezení při spaní už si přivykáme, tak pohoda.
V půl deváté je venku jasno a 18 °C, jdu s Tripem ven.
Vítá nás čistá obloha a čerstvý vzduch v údolí, mezi vysokými vrcholy.
Je nedělní dopoledne, okolo nás je ticho a klid.
Po návratu z venčení vytahuji Filipa na ranní rozcvičku, pak následuje další vyřezávání z kůry.
Holky mezitím ustelou a po opulentní snídani se balím na výškovou túru. Mimo Tripa se mnou nikdo nechce, ostatní z týmu vyhlašují nedělní klid.
Vyrážíme v půl dvanácté. V batohu mám lahev vody a svačinu, foťák, telefon, nůž, papír a tužku.
Je 26 °C a cesta se vine štěrkovými serpentýnami mírně vzhůru. Každým krokem se dostávám odhadem o deset centimetrů výš a pejsek ťape spokojeně vedle mě.
Okolní půda je vyprahlá, opojně tu voní borovice a já fotím přehradní nádrž se smaragdově zelenou vodou, okolo které půjdeme zpátky.
Nasazuji mírně svižné tempo a kadenci kroků srovnávám s dýcháním. Nádech na dva kroky, výdech na dva kroky, a tak pořád dokola desítky a stovky metrů. Srdce mi buší na vrchu hrudníku, plíce si roztahuji čistým horským vzduchem.
Když dole v údolí odbíjí kostelní zvon poledne, jsem už o notný kus cesty dál a výš.
Startoval jsem z parkoviště z třinácti set metrů nadmořské výšky, cíl mám u staré vojenské pevnosti ve dvou tisících metrech.
Zatáček v serpentýnách je celkem 23. V každé další si jednu odečtu, ale jak na nic moc nemyslím, v té další už si nepamatuji číslo té předešlé. Vypnul jsem paměť, vnímám jen bezprostřední okolí a okamžik.
Vidím rozkvetlou kopretinu u cesty, zvětralou skálu na levé straně, lišejníkem porostlou větev, bujný mech ve stínu stromů, mozaiku stínů pod nohami, různobarevné motýly, opylující žluté a fialové květiny, ještěrku, vyhřívající se na holém kameni, zvuky města v údolí a vnímám tlukot vlastního srdce.
Čím výš stoupáme, tím jsou stromy zakrslejší a mají řidší větve.
Vždy po nějaké době jsem si dával pauzu v jedné ze zatáček. V té další, pro kterou jsem se náhodně rozhodl, jsem zahlédl nějaký pohyb. Byla to štíhlá dívka, nahoře bez. Ležela v trávě, vedle sebe měla krosnu s miminkem a když si mě všimla, cudně se zakryla. Jsem slušně vychovaný, tak jsem jen pozdravil a s odvráceným pohledem pokračoval dál.
Jak se pořád motám zatáčkami doleva doprava a už je nepočítám, vždy před každou další si říkám, že tahle je ta poslední, že už budu v cíli. Jenže za touhle je další, a ještě jedna a pak další poslední. Ale pořád věřím, že jednou to skončí a já tu pevnost dobudu.
V půl druhé nakonec opravdu stanu před branou pevnosti Fort de la Croix de Bretagne. Jak vznešeně mi její název zní.
Mapy.cz mi cestu původně hlásily jinou trasou na dvě hodiny. Já šel delší cestou, za stejný čas. Jsem tedy lepší, než si o mě na Seznamu myslí.
Celá pevnost je opuštěná a volně přístupná. Jsem tu sám, až na početná stádečka krav. Ty si jí zvolili za své odpočinkové útočiště pře horkem. Jsou to statné kusy a já se jich trochu bojím. Přeci jenom jsou o dost větší a těžší než já.
Odlovím tu jedinou kešku, která se tu skrývá a opatrně si prolezu celý areál.
Prohlížím si původní latríny s žumpou, kamennou kapli, stáje, kuchyni, i zbytky kovových postelí.
Tady by se jistě líbilo naší ovečce Olze, ta má ráda válečnou historii.
V pevnosti se zdržím asi hodinu a v jejím nejvyšším bodě se svačinou v ruce rozjímám, jak se mi tu líbí.
K téhle pevnosti jsem včera dronem musel létat, dnes jí mám jako na dlani.
Mám rád hory a tady je kdejaký kopec vyšší než naše Sněžka. No a když se vydrápu na jeho vrchol, všude okolo jsou daleko vyšší kopce.
Dolů se vracím severní stranou kopce. Je tu stín, vlhká půda, prudký svah a já chci najít nějaký potůček na osvěžení a abych se nemusel s Tripem dělit o vodu. Už jí moc nemám.
Cestou nahoru mě pálila lýtka, dolů z toho krpálu se k nim přidává bolest kolen. Nemám to jednoduchý.
Cestou dolů jsem se chtěl zblízka podívat na zářivě zelenou vodu v nádrži Lac de Pont Baldy, ale bohužel je toto místo nepřístupné. Možná slouží jako zdroj pitné vody. Zkusím se tam později podívat z nadhledu.
Po čtvrté hodině jsem u auta a než se rozsedím a ztuhnou mi svaly, beru létavce a jdu ještě jednou k přehradě.
Udělám pár přeletů a fotek a vrátím se k autu.
V autě pobalíme věci a vyrážíme na další cestu.
Cestou na Gap je pěkná silnice a na tachometru nám rychle přibývají další a další čísla.
Za deset minut sedm zastavujeme ve stínu pod střechou u obchodu Supermarché a jdeme na nákup.
Filipovi se při vystupování z auta zamotala hlava a je mu trochu špatně. Nákup si moc neužije, ale aspoň se tam schladí. Chodí v uličkách a mezi regály jako mátoha a vůbec se to nelepší.
Po nákupu lákám rodinu do vedlejšího Mekáče. Niky nechce a Filipovi je vážně zle, protože také odmítá. Sedí na schůdku auta a hlavu má v dlaních. Jednoho Burgra si tedy dáme jen my s Péťou a přejedeme na druhý konec Gapu.
Místo nic moc a docela plné, ale kvůli Fildovi nechceme jet na to pěkné, původně vybrané. To by byla ještě hodina cesty.
Teď už tedy jen sprcha, ustlat a spát.
Filipovu nevolnost jsme nakonec rozklíčovali. On nějak zapomněl pít a v tom horku od rána vypil jen necelý pulitr vody. Tak je prostě uvařenej.
Ve třičtvrtě na jedenáct je venku 30 °C, máme otevřená všechna okna i dveře a vedle nás přijíždí omladina v malém Renaultku. Vytáhnou hever a klíče a začnou měnit pravé přední kolo. Nechápu proč, když normálně přijeli, ale kecat jim do toho nebudu.
Po půlnoci zavírám dveře a odpadám i já.
Dobrou noc.
86 km