Večer jsem si připravil notebook, že až se brzy ráno probudím, budu sepisovat naše putování. Vždyť na cestě už jsme desátý den a já mám sepsaný jen ten první. Nějak jsem se na psaní ještě nenastartoval.
Jenže včerejší horko a můj výlet mě tak unavily, že v posteli jsem se válel až do půl deváté.
Trip mě vezme na procházku, Péťa zatím ustele a sbalí nás na odjezd.
Včera večer jsem vymyslel ranní plán: Filip miluje Mekáč a jak o něj včera přišel, zajedeme si tam dnes na snídani. Tu jsme tam totiž ještě nikdy nikdo neměl a jsme na ní zvědaví.
Přejedeme na druhý konec parkoviště vyprázdnit Leonidovi odpady a doplnit vodu a v devět hodin už odjíždíme.
Takhle brzy jsme asi ještě neodjížděli. Z toho mi tedy vyplývá, že nejvíc času nám zabere Péti dělání snídaně 😀
Tak změna (ne s tím zdržením při snídani). V tomhle Mekáči asi nedělají snídaně, otevírají až v půl jedenácté (nebo možná počítají s našimi pozdními odjezdy?).
Tudíž se vydáme směrem na Sisteron, je tam další fast food a mělo by to vyjít i časově.
Projíždíme farmářskou oblastí, kde se pěstují jablka. Jsou jich tu nekonečné řady, proložené malými políčky kukuřice a pšenice.
Ve třičtvrtě na jedenáct jsme před královstvím Přemka Forejta v Peipinu (jeden čas jsme s Filipem penisu říkali pipin – náhoda?) a jdeme si dát snídaňooběd.
Jinak Přemek Forejt je ten „pan“ kuchař, co má rád dobrou a zdravou stravu. A hlavně všem radí vaření z čerstvých potravin, proto propaguje kvalitní stravování v Mekáči…
Při průjezdu městečkem Forcalquie se divím, proč je tu tolik lidí a proč se všude motají. A ony jsou tu místní trhy, všude je plno prodejních stánků. Péťa se dívá z okna a vykřikuje, co všechno by si chtěla koupit. Nestavíme, jedeme rychle dál.
Podle množství levandulových políček soudíme, že už jsme v Provance.
Naše Janička nám doporučila návštěvu historického města Avignon, byla tu minulý týden s Lucinkou (to jsme ale cestovatelská rodina) – ahoj holky 😊
V děsném vedru a nehybném vzduchu se probíjíme hustou dopravou na parkovací plácek za řekou Rhonou, kde stojíme částečně ve stínu platanu.
Opláchneme se chladivou vodou z našich zásob a s Niky jdeme do městských 38 °C.
Horko je takové, že mi telefon hlásí kritické přehřátí a nereaguje na dotek. Ostatní androisté se mi posmívají, ale já si z toho nic nedělám.
Parkujeme hned pod věží Philippe-le-Bel-Tower. Bylo by pěkné, jít se tam podívat a prohlédnout si město z nadhledu, ale v pondělí, tedy dnes, mají zavřeno.
Obě ramena řeky Rhony přecházíme po mostech Pont du Royaume a Pont Eduard Daladier, přes které jezdí spousta aut a shuttlebusů, motorek, kol, elektrických koloběžek i pěších turistů.
Z druhého jmenovaného je vidět slavný avignonský most, o kterém zpíval i Waldemar Matuška:
„To je on, Avignon,
most jak panna, kde hned z rána,
davy jdou a jak jdou,
vprostřed mostu tancujou…“
Melodie je to chytlavá a já si jí budu pobrukovat celý den.
Původní dřevěný most byl postaven mezi lety 1171 a 1185. Z velké části byl zničen při obléhání města Ludvíkem VII. roku 1226. V roce 1355 (pár let před stavbou Karlova mostu v Praze), byl nahrazen kamenným mostem v délce kolem 920 metrů s 22 oblouky. V roce 1668 jej katastrofálně poničila povodeň po níž už nebyl opraven.
My přes bránu Porte de l’Oulle vklouzneme do historických uliček, kde vládne čilý ruch.
Turisté, klauni, akrobaté, zpěváci, stánky, suvenýry, zmrzliny, restaurace, kavárny i pouliční divadelní představení.
Na náměstí pod Papežským palácem se zdržíme právě při jednom divadelním vystoupením. Zpěv, tanec a hudba, k tomu kouřové efekty.
Nahlédnu i do Notre Dame des Doms d’Avignon. Uvnitř silná atmosféra, ale hlavně příjemný chládek a snesitelná teplota.
Přes vzorně udržovaný park Jardin des Doms se dostaneme vysoko nad řeku s krásným výhledem do dalekého okolí.
Niky si v zahradě dala i sladkou limonádu. Ptala se pěkné holčiny, jestli je studená. Ta s úsměvem odpověděla, že ano a následně z na slunci stojícího demižonu nalila teplou směs do kelímku a přihodila do ní několik kostek ledu. Jak dlouho se limonáda hřeje na slunci a kde berou vodu pro led ani radši nechci vědět.
Později jsem se dočetl, že toto místo bylo osídleno již od mladší doby kamenné a v roce 1955 bylo historické centrum Avignonu zapsáno na seznam světového dědictví Unesco.
A až si jednou všichni budeme muset koupit elektrická auta, bude to buď Tesla, nebo tenhle srandovní Citroenek.
Takhle vypadá jedno ze záchytných parkovišť pro návštěvníky města.
Zpátky v autě jsme asi v půl sedmé. Ochladíme se vodou, chvíli si odpočineme a popojedeme asi dvacet kilometrů na místo dnešního spaní.
Je to štěrkový plácek u Abbaye Saint Michel de Frigolet.
Všichni jsme splavení, ale v osm večer je venku stále 33 °C, tak ještě nemá cenu jít do sprchy.
Péťa ohřeje polévku, k té máme toustový chléb s lososem.
S Filipem si vyjdeme na krátký výlet na kilometr vzdálený kopeček Montesnette s vrcholem ve 168 metrech. Je to razantní změna, proti předešlým výškám.
V nedávné době tady hořel porost, ale je vidět, že příroda už se s tím vyrovnává.
Pomalu se stmívá a z kopečku je vidět do daleka.
Zpátky jsme v deset večer, a to už teplota klesla na zvládnutelných 30 °C.
Po sprše knížka a o půlnoci spát.
Při usínání mi do podvědomí vklouzla myšlenka, že cikády už to také zabalily.
209 km