Ve dvě ráno mě probudila Péťa, že se blíží silná bouřka. Tak jsme pozavírali všechna okna (jako včera) a uklidili to, co jsme nechali venku. Zvedl se svěží vítr a silně se blýskalo. Hromy slyšet nebyly, tak to bylo asi hodně daleko od nás.
Krásně se pročistil vzduch a v devět ráno bylo venku 22 °C.
S Filipem a Tripem jdeme na tradiční ranní procházku před snídaní a odlovíme zdejší kešku. Ta byla založena v květnu a podle zápisů jsme teprve třetí, kdo jí odlovil. Takže máme krásné TTF. Tedy Third To Find. Ve Francii Geocaching asi není moc populární.
Z nadhledu pozoruji cvrkot ve vesničce Courniou, stejně jako mraky nad okolními kopci. Ty jsou pro nás po předešlých dnech nezvyklé.
Po návratu mi Péťa suše oznamuje, že nám nechladí lednice. Aktuálně je v ní 20 °C. No paráda!!!
Jedu logicky:
Je zaplá? Ano.
Kontrolka svítí? Ano.
Máme dost plynu? Ano.
Plamínek pod lednicí hoří? Ano.
Tak nevím, co je špatně, uvidíme po snídani – dobrou chuť si teď kazit nenechám.
Většinu nepracovních problému totiž řeším tak, že je neřeším. Vím, že to není dobrý přístup, ale s tímhle si teď vážně nevím rady.
Radši beru děti a jdeme do jeskyně La Grotte de la Filense de Verre.
Za dva dospělé (Niky a já) a jedno dítě (Filip) platím 28 euro a po pár minutách vcházíme do podzemí.
Úzkou šachtou po kluzkých betonových schodech sestupujeme do útrob země, kde je stálá teplota 12 °C. Provází nás mladé děvče a mluví na nás anglicky se silným francouzským přízvukem.
Doprovází nás totiž rodina z Dánska, tak je naše skupina značně mezinárodní.
Jsme třicet metrů pod úrovní vstupu a naše průvodkyně nám při každé zastávce vysvětluje složení hornin, tvorbu podzemních útvarů a jejich přibližné stáří.
Není to tady tak pompézní, jako v předloňské jeskyni Canalettes, ale i tak se nám tu moc líbí.
Vše důkladně fotím a Niky se čertí, že pořád zdržuji.
Jsou tu i útvary připomínající cikády, o kterých jsem se zrovna dnes zmiňoval.
Prohlídka trvá necelou hodinu a ven z jeskynního komplexu vyjdeme o třicet metrů výše, než jsme do něho vstupovali.
Filip si v obchůdku kupuje suvenýr a tím je sada pravěkých fosílií žraločích zubů za sedm euro. Má z nich obrovskou radost a já mám radost z jeho radosti.
Další radost mi udělala naše vládkyně v autě. V lednici už je patnáct stupňů, zase začíná chladit.
Péťa gruntuje v autě. Obývák, ložnici, koupelnu, kuchyň, chodbu, zádveří i šatnu. Skoro celý byt. Pomoct nechce, tak na ní počkáme a zatím se procházíme okolo auta.
Při tom mě napadá, jestli ten úklid vydrží aspoň tak dlouho, jako trvalo ho navodit.
Na velký výlet už jdeme všichni společně.
Okruh lesem má asi tři kilometry a zabere nám přibližně dvě hodiny i se stavěním domečků z břidlicových desek.
V půl páté velíme odjezd.
O deset kilometrů západněji vylévám odpady a napouštím vodu do nádrže a další na řadě je první velké prádlo na páté Velké cestě.
Ve městě Mazamet zaparkuji v úzké uličce. Pomůžeme holkám odnosit prádlo a jdeme propátrat okolí.
Krátkou procházku po městě si ochutíme jídlem z food trucku Le Plan B.
Filip dětské menu s cheeseburgerem, já hranolky se zapečenou slaninou a cibulkou. Oboje bylo delikatesní.
Návrat tak akorát, holky stihly prádlo i vysušit v sušičce.
V prádelně byl letáček s okolními aktivitami. Listuji nazdařbůh stránkami a tohle mě praštilo do očí, to by se mi líbilo.
Dívám se do mapy, kde to je a jsme jen dvanáct kilometrů daleko. To by byla škoda prošvihnout.
Sice už je půl osmé, ale stejně chodíme pozdě spát.
Přejedu na parkoviště k La Passerelle de Mazamet. Pétě ani Niky se nikam nechce, ale že nepůjde i Filip, to jsem nečekal.
Beru tedy telefon, foťák, létavce a jdu sám.
Po pár stech metrech stoupání fotím zříceninu Chateau d´ Hautpoul.
Pak po schodech a kamennou cestičkou dolů a jsem tu.
Jsou tu i skvělé ferraty, ale mě zajímá jen na ocelových lanech zavěšená lávka.
Je dlouhá 140 metrů a vine se 70 metrů nade dnem údolí.
Projdu si jí několikrát tam i zpět a přiznám se, že jsem se trochu bál.
Před devátou hodinou jsem zpátky, byla to rychlá akce.
Holky zatím připravily malou večeři. Jen zavařené maso musely vyhodit, nepřežilo to teplo v lednici. Ach jo.
Na tomto place by se s obytkou nemělo kempovat. I když tu stojí další dvě auta, přejíždíme na jiné místo.
To nacházíme u jezera Lac de Laprade Basse v nadmořské výšce 800 m.n.m.
Je deset hodin večer, ten čas děsně letí. Tak zapnout bojler, ustlat, umýt a do peřin.
Je cítit i razantní změna teploty, venku je jen 20 °C a fouká chladný vítr.
Než se umyla Péťa, děti ležely v obýváku na posteli. Filip se roztahoval na mojí půlce a Niky na něj vyjela: „Moje půlka, tvoje půlka. Je to jednoduchý, jako ve vztahu. Tak čemu na tom nerozumíš?“ 😊
Dobrou noc.
53 km