Spaní dnes suprové.
Je tu klid, ticho a příjemná teplota.
Budím se kolem sedmé, v postelích se povalujeme do devíti, následně jsem si adoptoval nového člena smečky.
Péťa se dívá do lednice a vnitřní teploměr ukazuje 2°C. Tak nevím, co bylo včera špatně. Možná se z režimu zapnuto přepnula do režimu vypnuto. Možná si dala chvilkový oraz a měla také prázdniny. Třeba chtěla pocítit, jaké je to v teplých krajích.
Snad už přišla k rozumu a nadále k nám bude chladná.
Beru Tripa, že se projdeme po hrázi přehrady Barrage de Laprades. Péťa se obléká, že se k nám na chvíli přidá, a nakonec je z toho prima šestikilometrový výlet okolo celé vodní nádrže Lac de Laprade Basse.
U kostelíka Eglise Notre-Dame des Neiges si dáme malou svačinku, a přitom posloucháme zvuk zurčící vody. Na dvou místech jsou malé pramínky a každý zní v jiné tónině. Nevím, jestli je to souznění, nebo kakofonie, ale je tu dobře.
Pokračujeme pohodovou procházkou lesními cestičkami mezi vzrostlými stromy, překračujeme různě široké potůčky, projdeme se po místním lesním hřbitůvku a občas samozřejmě i něco nafotím.
Na jednom místě je pěkná pláž, nikde nikdo, tak proč si nezaplavat?
Tenhle nápad měla Péťa a hned se jej jala realizovat. Mě se do vody nejdříve moc nechtělo, ale nechal jsem se strhnout davem. No a pak už se mi zase nechtělo z vody, která byla pocitově teplejší než okolní vzduch.
Dnes jsme se nějak zdrželi, po snídani odjíždíme v půl druhé.
Z kopců míříme do údolí, krajina se narovnává a lemují jí četné vinice vyrovnané v úhledných řadách.
Po pár desítkách kilometrů vjedeme do města Espéraza, kde je muzeum dinosaurů. A to Filda jako každý správný kluk nemůže vynechat.
Dnes je to přesně šest let a jeden den, co jsme byli v podobném muzeu ve španělské Valencii.
V muzeu je vše pěkně chronologicky seřazené a většina popisů je i v angličtině.
Muzeum ve Valencii bylo větší a na koukání i lepší, ale i tady se nám to moc líbilo. Hlavně Filipovi. Ten měl největší radost z pravého koprolitu Tyranosaura Rexe.
Pro ty, kdo nevědí, co je to koprolit dodávám, že je to zkamenělý exkrement.
Moc nás pobavil i původní, černobílý film The Lost World z roku 1925, který tu promítali.
Při návratu z muzea nás zastihla špatná zpráva z domova a my dospěláci řešíme, co dál.
Po šesté hodině odjíždíme západním směrem s nejasnou vidinou pokračování naší cesty.
Zatím jedeme dál a poctivě dodržujeme tradiční zastávky na čůrání a protažení.
V předešlých parných dnech jsme se těšili do hor a na schlazení deštěm. A ono se nám to asi splní. Blíží se kopce a jejich vrcholy jsou ukryté v nízké oblačnosti.
Večer, v půl osmé jsme se dočkali. Po dvou letech jsme opět v našich milovaných Pyrenejích.
Fotíme výhled v průsmyku Col du Chioula v 1.431 m.n.m.
V osm hodin parkujeme u zdejší vysoké školy v údolním městečku Ax-les-Thermes.
Je pozdě, Pétě se nechce nic dělat k jídlu, tak jdeme najít nějakou restauraci.
Z pestré nabídky vybíráme podnik Le Couloubret a objednáme si tři pizzy. Ty rozdělíme na čtvrtiny a každý tak máme tři kousky, které nás dostatečně nasytí.
Jídlo trávíme při procházce centrem města a sledujeme cvrkot na pouti. Kolotoče, střelnice, výherní automaty, lovení kachniček, stánky se sladkostmi. Je to dost podobné, jako u nás.
Každý z nás si koupil nějakou sladkost a pak jsme se zasekli u výherních automatů. Překvapilo mě, jak tady na tom ujíždějí i malé děti Filipova věku a rodiče jim ochotně kupují hrací žetony.
V autě běžné večerní činnosti a v půl dvanácté zaléháme.
144 km