Ráno mě vzbudil nedaleko projíždějící vlak, který nám houkal na pozdrav.
Uvnitř auta máme zase trochu vydýchaný vzduch. Jak máme vyladit větrání, když každý den spíme na jiném místě, při jiné teplotě a vlhkosti, v jiné nadmořské výšce? To prostě není možné. Ale spalo se nám tu moc dobře. Horský vzduch je prostě balzám.
Dotahovali jsme se v posteli až do devíti hodin a pak vyrazili s Péťou do centra na malý nákup.
V lékárně kupujeme ušní kapky, trochu mě to tady trápí. Prý to může být z koupání v ne úplně čisté vodě, nebo z častého střídání nadmořských výšek. Obojího máme dostatek.
Na malém náměstíčku vládne příjemná atmosféra.
Na předzahrádkách kavárniček posedává pár pohodářů, tetky s plátěnými taškami přes rameno si vybírají ovoce a zeleninu z přepravek na ulici, postarší pár venčí svého čtyřnohého kamaráda.
Probouzející se ráno se překlápí v poklidné dopoledne a mě se tu líbí.
V potravinách mají půlmetrový regálek s baleným pečivem, ale desetimetrovou uličku plnou lahví vína.
I taková je Francie a já mám tuhle zemi moc rád.
Bagety a croissanty nakoupíme v nedaleké pekárně a zpátky v autě nám padá brada.
Čekali jsme děti zalezlé v postelích, s telefonem v ruce a ony nás zatím překvapily. Jsou převlečené, ustlaly a zametly celý byt.
Velká pochvala, miláčkové.
Po vydatné snídani vyčistit zoubky, vše poklidit a hurá do neznáma.
Jedeme totiž zase mimo E.U., konkrétně do Andorry a tam ještě nikdo z nás nebyl.
Jedná se o Andorrské knížectví s nadmořskou výškou 900 – 2.946 m.n.m.
Tento malý stát leží v kruhové kotlině obklopen hřebeny Pyrenejí a má rozlohu 468 km2. Andořanů tu žije jen 33 %. Ostatní obyvatelé jsou Španělé (43 %), Portugalci (11 %), Francouzi (7 %) a zbylých 6 % je taková evropská všehochuť.
Andorra je 16. nejmenší zemí na světě a 6. nejmenší v Evropě.
Hlavní město je Andorra la Vella a se svojí nadmořskou výškou 1.023 m.n.m. se jedná o nejvýše položené hlavní město v Evropě.
Ročně Andorru navštíví okolo tří milionů zahraničních turistů a v roce 2013 měli její obyvatelé nejvyšší průměrnou délku života na světě. Prý více, než 81 let.
Nejvyšší vrchol státu je Coma Pedrosa ve výšce 2.946 metrů a na ten se v příštích dnech chystám vyjít.
Odjezd z Ax-les-Thermes máme po dvanácté hodině a ve 12:49 vjíždíme přes celnici do Andorry.
Dostali jsme se dál než předloni, kdy nám vstup do země znemožnila protikovidová opatření.
Po chvíli projíždíme placeným tunelem d´Envalira za 13,10 euro, protože bez datového připojení se mi nějak sekla navigace. Kopec lze také přejet serpentýnami a na jeho vrcholu žijí i divocí koně. Tak si to budu pamatovat na příště.
Náladu po platbě v tunelu mi spravilo pozdější tankování nafty. Litr za 1,28 euro, tedy asi 31 Kč, je víc než příjemná cena.
Na první pohled je všude plno hotelů, apartmánů, ubytování, obchůdků, sjezdovek, lanovek a tak podobně. Tady se zjevně žije převážně z turismu.
Není se čemu divit. Vždyť je to horský stát a moc rovinek tu tedy není. Stále jezdíme do kopce a z kopce, prudkými zatáčkami a serpentýnami.
Téměř všechny domy vypadají jako nové a stále se staví další a další budovy.
Andorra má přibližně 80.000 obyvatel, 269 kilometrů silnic a mě by dost zajímalo, kolik tu jezdí aut.
Protože čerpacích stanic je tu ještě víc než hotelů. Ve městech je pumpa přibližně každých 500 metrů, často z obou stran silnice.
Vodu do nádrže jsme plnili včera, ale jelikož v horách už to možná nepůjde, chci nabrat ještě v údolí.
V městečku Canillo by to mělo být možné, jedeme tam.
Dle off-line navigace odbočuji do úzké, zatáčkovité silničky a z kopce dojíždíme k malému pítku. Napojuji hadici, ale voda teče slabounkým čůrkem. Po pěti minutách strachu, že bude chtít někdo projet a já mu nebudu mít kam uhnout to vzdávám, balím hadici a vracíme se. Nemám se kde otočit, zpátky tedy musím vycouvat. Do kopce, v úzké uličce a v zatáčkách.
Nechci se moc chlubit, ale zvládl jsem to na jedničku, s Leonidem jsme dobrý tým.
Na druhý pokus už to vychází a v Les Bons vyléváme odpady a doplňujeme skvěle chutnající pitnou vodu.
Před hlavním městem se stáčíme vpravo a ostrými serpentýnami vystoupáme přes městečko Arinsal až na parkoviště u lanovky. Tou se dá vyjet k vrcholu Pic Negre do výšky 2.560 metrů. Na velkém asfaltovém parkovišti je jedna dodávka, jeden obytňák, my a úžasný výhled do údolí i okolní pohoří.
Vane svěží vítr, ten čistý vzduch je opojný, jsme 1.900 metrů nad mořskou hladinou a Péťa mi zakazuje parkovat na hraně srázu. Měli bychom epický výhled z okna, ale naše šéfová se bojí, že při silném větru bychom se skutáleli až do údolí.
Lehám si na deku vedle našeho statečného parťáka (čtyřnohého i čtyřkolového) a je mi moc dobře.
Po chvíli jde okolo rodinka se třemi malými dětmi. Zdravím je bonjour, oni odpoví a až po chvíli jsem si všiml, že jsou z té dodávky a jsou z Německa.
Takže zase to, co mě na tomhle cestování moc baví: Čech pozdraví francouzsky Němce v Andoře.
Péťa z auta vytahuje matrace a uděláme si luxusní venkovní ležení i s polštářky.
Je mi ještě lépe.
Z těch emocí mi nejde usnout, tak jdeme s dětmi pouštět draky.
Asi po dvou hodinách pobíhání po parkovišti a dohadování se, komu to létá lépe a výše, beru notebook a jdu psát deník.
V sepisování a rozletu myšlenek mi pomáhá slivovice od Luby a Cola od Filipa. To mi to pěkně jde.
Péťa si čte, děti hrají piškvorky, pejsek spinká.
Po setmění se vyvenčíme s Tripem, Péťa leží venku a pozoruje hvězdy. Těch je tu vidět víc a jsou blíže než u nás dole, v Polabské nížině.
V jedenáct večer zaléháme a odcházíme do říše snů.
71 km