Dobré ráno.
Vzbudil jsem se nějak po sedmé a po osmé hodině taháme z pelíšků i děti. To je ale nářků, připadám si jako Herodés, jako náš děda Váša.
Větráme, venku je úplně jasno a 17°C.
I kdybychom ještě nevstávali, vedlejší alternativci by nás stejně vzbudili. Asi zastávají volnou výchovu a nechávají děti vyřvat. A že jim to jde, asi jsou zvyklé.
Tahle rodina by o Norsku neměla vůbec uvažovat, tamnější sociální systém by jim děti zabavil asi hned za hranicemi.
Po snídani, krátce po desáté sjedeme serpentýnami o párset metrů níže a mě to začíná.
Je 10:30 a já zapínám tracker na další výšlap.
Jsem 1.550 metrů nad mořskou hladinou, tedy kousek pod vrcholem Sněžky a chystám se zdolat nejvyšší bod Andorry a tím je Coma Pedrosa v 2.943 m.n.m.
Vidím ho tam někde v dáli.
Vyrážím ostře a po půl hodině mám za sebou dva kilometry a 220 výškových metrů. Vůbec se nešetřím a jedu v anaerobní až extrémní zátěži.
Předcházím skupinku turistů na koních, hodinová projížďka tu vyjde na 45 euro.
Do plic zprudka nasávám horský vzduch a jde se mi báječně.
Terén je kamenitý a stoupání tak akorát, aby to byla ještě chůze, ne šplhání.
Hodinu od startu mám odbyté tři kilometry a jsem o 450 metrů výše, než jsem zanechal své milé. Před sebou mám přibližně sedm kilometrů dopředu a asi kilometr nahoru. Napsané to nevypadá tak hrozně, ale když vidím ty kopce před sebou, uvědomuji si, že to bude ještě pořádná makačka.
První pauzu si udělám ve třičtvrtě na dvanáct ve výšce 2.100 metrů. Jsem hodně zpocený a jak se krajina otevírá, dost to fouká.
Abych tak ještě nastydl…
Sedím na balvanu u malého potůčku, kde se voda převaluje přes kameny a tvoří tak malé vodopády.
Pozoruji okolí a rozjímám.
Ti, které jsem předběhl cestou kupředu, mě teď opět dohání.
V pravé poledne jsem na rozcestí. Vlevo se cesta oklikou stáčí zpět na parkoviště, vpravo pokračuje k vrcholu.
Správně, já odbočuji vpravo.
Jdu po jižní straně kopce, opírá se do mě sluníčko. Jen občas ho překryje malý mráček, rychle ubíhající oblohou pod náporem větru.
Po dvou hodinách mám za sebou 6 km a 900 výškových metrů, servíruji si svačinu číslo 2.
Čím jsem dál, výš a unavenější, z hlavy mi odplouvají běžné myšlenky, jako mraky nade mnou. Mozek se připravuje na záložní režim a já vnímám jen nádech, krok, výdech, krok, a tak pořád dokola.
Soustředím se na svůj cíl a vidím v tom paralelu s běžným životem.
Když něco chci, musím zamakat, obětovat tomu čas, úsilí a pohodlí, ale hlavně to nevzdat. Chci to? Jdu si za tím. Není to lehké, není to hned, ale dojdu si pro to!
Po jedné hodině jsem u jezírka Estanys de Comapedrosa, které je položené ve výšce 2.600 m.n.m.
O pár minut později obcházím jezero Estany Negre, ve kterém se jedna dívka pokoušela osvěžit. Dala to nad kolena a s jekotem běžela na souš. Ono je tu totiž poměrně chladno.
Ve třičtvrtě na dvě jsem v 2.757 m.n.m. a překračuji hranici mezi Francií a Španělskem.
Rozhlížím se po okolí, hledám svůj vrchol a zjišťuji, že si ještě máknu, bude to dlouhá cesta.
Jsou dvě hodiny a já se nacházím ve výšce 2.840 m.n.m.
Odpočívám, cítím razantní úbytek sil. Ale teď už to dojdu. Otočka bude až na vrcholu.
Takhle vysoko rostou už jen silně vytrvalé květiny a lišejník na kamenech.
Jinak je všude okolo jen prach, štěrk, kamínky, kameny, balvany, šutry a skály.
A v tom všem se ztrácím já, maličký Jiří.
Do cíle dnešní strasti mi zbývá 320 metrů, ale vrchol je ještě o 170 metrů výše.
Děs, přichází to nejhorší. Čím víc mi ubývá sil, tím víc vnímám to utrpení.
Je to jako jít do příkrých schodů. Co krok, to píchnutí v koleni.
Dost často si pomáhám rukama.
Vydýchávám se každých 10-15 metrů. Po pár minutách už jsem rád za pět metrů ušlých v jednom kuse.
Je to tady strmější než finální výstup na předloňský Pic du Campbiel.
Ale ve 14:21 jsem na vrcholu, zvládl jsem to!
Myslel jsem, že tu budu sám, ale zrovna se tu sešla skupina asi dvanácti lidí. Zřejmě šli jinou cestou, na té mojí ze španělské strany jsem šel sám.
Opírá se do mě sluníčko, ale je chladno, fouká silný vítr.
Je jasno, tak je fantastický výhled do všech stran. Sice už jsem se vydýchal z výstupu, ale ten širokoúhlý rozhled po okolních horách je dechberoucí.
Jen tak tu sedím na kameni a rozhlížím se okolo. Když všichni odešli a zrovna ustaly poryvy větru, bylo úplné ticho. Takové to ticho, které zvoní v uších.
Jsem tu sám, zvednu se na nohy, postavím se. A jelikož stojím na nejvyšším místě tohoto malého knížectví, jsem tady tedy nejvýše postavený člověk. Klaňte se mi, vy všichni, kteří se krčíte pod mýma nohama.
Je vidět daleko a hluboko, všímám si i parkoviště s naším Leonidem a mojí rodinou.
Když jsem u rodiny, mám ještě jeden úkol. Tyhle kamínky pro štěstí máme od Jindřišky a teď aktuálně chceme, aby přinesly štěstí i tobě. Tak se holka drž! Jsme s tebou.
Přibližně po půl hodině kochání se okolím a odpočinkem, odcházím druhou přístupovou cestou. Zjišťuji, že ta není tak příkrá jako ta, kterou jsem si vybral já.
Ve tři hodiny odlovím svojí jedinou a rovnou nejvýše položenou kešku Andorry. Byly v ní i dva české woodcoiny.
Dolů už se jde snadněji. Je to lepší na dýchání, i když horší na kolena a brzdění na kamenech z prudkého kopce.
U spodního jezírka odpočívám. Ležím na velkém plochém balvanu, poslouchám zurčení přitékající vody a žvýkám sušené hovězí maso.
To mi teď stačí. Se svými myšlenkami a trochou jídla si vystačím.
Zpátky mezi kopci utichá vítr a já mám na starost jen pozorování různých druhů, tvarů a velikostí kamenů.
K tomu si třídím myšlenky.
Nechám je jen tak plynout, jako vodu v potůčku a ony si samy vyberou cestu.
A aby ta moje cesta nebyla jen tvrdá a kamenitá, jako okolní krajina, musím ji vyvážit i nějakou flórou a faunou.
Vracím se téměř stejnou cestou, jako jsem šel nahoru, tak už jsem moc nefotil.
To až skoro dole v Arinsalu koňský vláček a pramen, kde jsem si nabral lahodnou přírodní vodu.
V autě jsem v šest hodin. To bylo radosti.
Tam někde daleko a vysoko jsem byl.
Péťa, Niky, Filip a Trip trávili den v autě na parkovišti a několika malými procházkami po okolí.
Takže můj dnešek v číslech:
7,5 hodin, 19,5 ušlých kilometrů, 3.755 spálených kcal.
Nastoupal jsem celkem 1.752 výškových metrů, nejvyšší hodnotu tepů za minutu jsem měl 181, průměrnou 125.
Intervaly z trackeru: rozcvička 41 minut, spalování tuků 174 minut, aerobní 81 minut, anaerobní 99 minut, extrémní 37 minut. Doporučenou dobu zotavení mám 94 hodin, tedy téměř čtyři dny.
Jsem utahanej, ale šťastnej.
Dal jsem si neskutečně do těla, ale myslím, že mentálně mě to posílilo.
Bál jsem se, jestli takové náročné výstupy ještě udýchám. Ale i po třech kovidech a možná zbytečných očkováních proti nim to zvládám. Mám ze sebe radost.
Po půl hodině přejedeme zpátky na včerejší místo. Tam ve zkratce: odpočinek, lodě, piškvorky, povídání, večeře, pouštění draků, film v NTB, zuby a spát.
12 km