Bál jsem se, že mě dnes po včerejší túře bude vše bolet, ale cítím se fajn.
V postelích se povalujeme až do devíti, pak už se nám otevírají oči a my můžeme čile vstávat.
Po obloze se hnaly těžké, tmavé mraky, ale vítr je rozfoukal a my nadšeně vyběhli z auta na ranní rozcvičku, protažení těl a pročistění mysli.
Po skvělé snídani od naší Peťulky odjíždíme v půl jedné.
Při tom sledujeme čilý turistický ruch. Ona je totiž v provozu zdejší lanovka a chrlí sem „vystajlované“ rodinky na procházku po asfaltovém parkovišti a tvorbu dalších a dalších selfíček na hraně údolního srázu.
Krásnou horskou krajinou vjíždíme do hustě osídleného města Andorra la Vella, které je známé, jako malé pyrenejské Monte-Carlo. Navzdory svému názvu Velle, tedy Stará, září jeho budovy novotou. Stojí tu moderní hotely, je tu spousta butiků s luxusním zbožím a hi-tech prodejny s nabídkou bezcelní elektroniky.
Město je považováno za daňový ráj a jeho ulice jsou plné aut.
Hlavní město knížectví Andorra, je stísněné mezi vysokými a strmými kopci, musí tu šetřit místem. Proto tu nejsou žádné velké parky, rozlehlá parkoviště, nebo odstavné plochy. S velkým obytným vozem je tu horší jízda a téměř nemožné zaparkovat.
Vysazujeme Péťu na jedné z hlavních ulic u prodejny potravin a s dětmi přejedeme na osm kilometrů vzdálený plácek, kde jsme předevčírem doplňovali vodu. Nevím, jak to bude možné ve Španělsku, tak ať máme nádrž pro jistotu naplněnou.
Je pro mě hodně zvláštní pocit, jet bez Péti. Filip si sedá dopředu místo ní, aby mi radil na křižovatkách, ale stejně se tak nějak bojím, jestli se ještě setkáme.
Když jsme se pro naši velitelku vraceli, na jednom kulaťáku jsem se musel otočit zpátky. A jelikož je tu vše takové zmenšené, byl i tohle spíš jen takový malý kulaťáček. V tom silničním mumraji se spoustou aut jsem si s naším velikánem musel na dvakrát couvnout. Asi jsme v tu chvíli byli za velkou atrakci, ale povedlo se nám to. Péťu máme zpátky na jejím místě. UF!
Při průjezdu městem jsme si při stání na jednom semaforu všimli party motorkářů z Čech. Stihli jsme prohodit jen pár vět a po bliknutí zelené jsme si popřáli šťastnou cestu.
Následuje pumpa s levnou naftou, kde jsme kvůli jinému systému tankování trochu zdržovali.
Když už jsem si myslel, že tento malý stát opustíme, zastavil nás Olympia outlet. Péťa tam nutně potřebuje.
Niky jsme koupili školní batoh a penál, Filipovi mikinu. Péťa váhala nad nějakými kousky oblečení pro sebe, mě se nic nelíbilo.
V půl třetí jedeme dál a sotva po pěti stech metrech je velké nákupní centrum Epizen, s posledním volným místem na parkovišti pro obytňáky. A my tam pochopitelně musíme.
Péťu postihla nákupní horečka a obchází všechny obchody s oděvy. Niky je šťastná, koupila si nová bezdrátová sluchátka. Filip je na pokraji zhroucení, nakupování oděvů nemá rád. Náladu si spravil až v Mekáči, ale bylo to jen tak tak.
Já dostal k naší jídelní útratě kávičku zdarma, tahle je moje první na této cestě.
Ještě jsem udělal malý přelet
a pak už jen půlhodinové popojíždění v koloně před hraničním přechodem.
V souvislé frontě aut projíždíme k celnici a jedna z uniforem nás odklání do samostatného vedlejšího pruhu pro obytná auta, k vedlejší budově. Péťa se děsí, že nás budou kontrolovat, že budeme muset vyndávat všechny věci z auta. No a mě je to celkem jedno.
Další celník v malé budce vyjde znuděně ven a jen nás odmávne, že můžeme jet. Tak jsme si vlastně pomohli, protože jsme volným pruhem objeli kolonu pomalu popojíždějících aut.
Pétě se ulevilo a rázem jsme zpátky v naší ochranitelské Unii.
Další sérií prudkých serpentýn jsme vystoupali do sedla Port del Larto ve výšce 1.721 m.n.m. a následně sjeli dolů do údolí, do města Sort.
Cestou jsem si vzpomněl na vtip: „Jednou bych chtěl zemřít, jako můj otec. V klidu, pokoji a ve spánku. Ne vyděšený a v hrůze, jako cestující v autobuse, které vezl.“
Říkám to ostatním a Péťa se vůbec nesměje. Ona si na ty zatáčky, prudké výjezdy a strmé srázy pořád ještě nezvykla. A že už jsme jich projeli…
„Jiřulko, pozor, jedeš moc ke kraji“
„To nevadí Peťulko, já se jen kochám“
Ve třičtvrtě na osm stavíme na parkovišti nad vesnicí Espot ve výšce 1.540 metrů.
Zajistíme pejska vodou a granulemi, rozložíme stůl a židle, najíme se venku.
Slunce zapadá a jedna po druhé na nás vykukují další a další hvězdy.
Není tu takový světelný smog, jako u nás a jsme jim o dost blíž. Tak je jich vidět o moc víc, než jsme zvyklí v Polabské nížině.
Je to téměř spektakulární podívaná a my se jí nemůžeme nabažit. Hledáme známá souhvězdí, nebo si sami pro sebe vytváříme nová a různě je pojmenováváme.
V půl dvanácté už ležíme zavrtání pod pohodlnou peřinkou a s knížkou v ruce odpočíváme na další den.
Copak nám asi přinese?
Buenas noches.
137 km