V osm ráno je venku 21 °C a já napínám uši do ticha. Po nedaleké silnici občas projede auto a mimo kravských zvonců není slyšet vůbec nic.
Až po chvíli někdo nedaleko od nás zapnul vysavač a spustil elektrickou brusku. Na chatě od lanovky zrovna dnes brousí její dřevěné obložení.
V devět hodin beru Tripa na malý trip a fotíme stáda krav, i jejich statné vůdce.
Vedle auta jsem si postavil stolek a křesílko, připravil notebook a papíry, že budu psát deník. Jenže zadul silný poryv větru a všechny papíry, kam si píšu poznámky z každého jednotlivého dne mi odnesl. S Péťou a Filipem jsme běhali po parkovišti jako blázni a naháněli všechny listy. Do včerejška jich mám popsaných sedmnáct a moc jsem se u toho nasmál. To byla groteska.
Přepsal jsem jeden den, doplnil fotky a Péťa mi sebrala stolek, aby na něj mohla servírovat snídani.
Na dnešek jsme vyhlásili den odpočinku. Jenže to já moc neumím. Navíc mě poňoukal i Filip, že se půjdeme někam projít.
Bereme batohy a Tripa, jdeme na malý výlet. Na ten se k nám těsně před odchodem přidala i Péťa, že nás půjde kousek vyprovodit.
Po cestě jsem si vylezl na jeden stožár lanovky a nebylo to moc bezpečné, protože foukal dost silný vítr. Ale překvapila mě síla ocelového lana. To asi něco udrží.
Nakonec se Péťa s námi vyškrábala až na Teso dera Mina s vrcholem ve 2.412 m.n.m.
Bylo to náročné stoupání, ale ten výhled za to zase stojí.
Dívám se na svoji ženu, jak je tady nadšená. Povídám jí: „Teď už víš, co cítím, když se pracně vydrápu na nějaký vrchol a rozhlédnu se po okolí.“
Ta euforie je báječná a neuchopitelný rozhled do všech stran je povznášející.
Nad hlavami nám plachtí majestátní kondoři. Celá obloha je jejich, jsou tu doma. Ve vzdušných proudech si mohou snadno přeletět na jakýkoliv vrchol, kde je nebudou rušit upachtění turisté.
Ty tři kilometry jsme šli asi hodinu a půl. Niky s námi nechtěla a Péťa šla původně jen na malý kousek cesty. Teď jí zkouší volat, jestli je vše v pořádku, ale telefon nebere ani na několikátý pokus. Auto je z kopce vidět, vše vypadá v pohodě, ale stejně jsme nervózní. Nasazuji ostré tempo a sbíhám dolů.
Niky je samozřejmě v pořádku, čte si a telefon má vypnutý. Volám to Pétě, ta si oddychne a s Filipem dorazí asi půl hodiny po mě.
U auta chvíli siesta na dece. Poté zapínám NTB a píšu deník.
Kolem páté hodiny máme pozdní oběd, nebo brzkou večeři. Kdo jak chce.
Otevírám si lahvinku vína a sepisuji dál.
Před šestou přijíždí španělský obytňák a staví se pět metrů od nás. Jestli to nebylo jasné z fotek, parkoviště je asi sto padesát metrů dlouhé a stojí na něm celkem cca šest aut.
Asi mají rádi společnost.
Po hodinové procházce po okolí nasedají do auta a odjíždějí. Ve společnosti burgundského vína mě to nějak míjí.
Za dvacet minut přijíždí dodávka a španělský pár si staví stolek kousek od nás. Španělé jsou vážně společenští. 🙂
Je osm večer, Péťa dolaďuje a zveřejňuje naše zážitky a od dětí chce podat mikinu. Venku je 28°C.
Nevysoko nad námi prolétá helikoptéra. Jak jsem vyskočil s foťákem v ruce, abych jí zachytil, trochu se motám. Nechápavě se dívám na lahev a Burgundské z roku 2020 je vážně vynikající. Nic v ní totiž nezbylo.
Přijíždí další malá dodávka a parkuje vedle nás, z druhé strany než ta předešlá.
V obýváku si pouštíme film a mezi levou dodávku a náš bok se tlačí další obytňák.
Parkoviště má pořád sto padesát metrů a já nevím, co je všechny k nám přitahuje.
O půlnoci pozorujeme další suchou bouřku. Nad okolními kopci se blýská, ale hromy slyšet nejsou. Uvidíme, jestli to dorazí i k nám.
0 km