Po probuzení jsem v posteli střídal převalování, čtení a přemýšlení. Venku je 15 °C, na ranní procházku si beru mikinu.
Na parkovišti přibylo pár aut navíc, okolní kopce jsou pořád stejné, po obloze je roztroušená bílá oblačnost.
Po snídani, stavbě hrází na potůčku a zacvičení si, odjíždíme v půl jedné a já do navigace zadávám další cíl naší cesty.
Na první pumpě stavíme pro naftu. Je to zrovna taková ta automatická, bez obsluhy, kde se zadá platba kartou a následně se odečte skutečně natankované množství paliva. Zkouším zaplatit mojí kartou, ale ani na třetí pokus to nejde. Zkoušíme Péti platební kartu, ale ani tu to nebere. Tak jsem zvědavý, jestli se nám z účtu něco strhne i bez natankování.
Na další čerpací stanici omylem tankuji prémiovou naftu, která je o dost dražší, ale zpětně s tím nic nenadělám. Nu což, aspoň si Leonid pošmákne.
Péťa na cestu vyndala piškoty s ovocnou náplní. Každý si mohl nabídnout, kolik chtěl. Péťa si vzala jednu a podala balíček mě. Já si nabídl dvě, Niky také dvě, zbytek měl Filip. Po chvíli se zeptal, jestli si ještě dáme. Ozvalo se několik zájemců, načež Filip zjistil, že už žádné nezbyly. V balíčku jich bylo dvanáct 😊
Projížděli jsme i velice úzkým kaňonem, kde asi dost padalo kamení na střechy aut. Proto tu zbudovali takovéhle sítě.
Za městem Escalona je značená objížďka, po téhle silnici se dál nemůže. Odbočujeme na vedlejší cestu a pokračujeme.
Dál stoupáme do prudkých serpentýn a já si říkám, kolik výškových kilometrů už jsme na našich cestách s Leonidem takhle zdolali?
Úzká silnička se vine na úbočí vysokého kopce. Z jedné strany je vysekaná do kolmé skály, ze strany druhé je velice příkrý sráz s výškou nade dnem údolí i pár set metů. Dost často i bez svodidel, se zvlněnou a místy propadlou krajnicí. Vyhýbání protijedoucích aut je jen pro otrlé a já si vzpomínám na speciál Top Gearu z Bolívijske džungle.
Občas si za jízdy vyfotím něco zajímavého v dohledu a zapíšu si poznámku k dnešnímu dni, Péťa šílí strachy.
Tady nechceš, aby se s tebou utrhla krajnice…
Nad našimi hlavami opět krouží majestátní dravci.
Chtěl jsem napsat, že jsou to zase kondoři, ale podle detailní fotky už si tím nejsem jistý. V ptácích se moc nevyznám.
V jedné prudké vracečce zastavíme na malý odpočinek a ochlazení brzd. A on je tu zrovna takovýhle rozhled do daleka a na nádherný skalní masiv.
Ve čtyři hodiny stavíme na malém parkovišti u vyhlídky na kaňon s názvem Canon de Anisclo.
Děti s námi nechtějí, s Péťou bereme Tripa a jdeme se projít.
Je tu značený základní, asi kilometr a půl dlouhý okruh, doplněný mnoha krátkými i delšími odbočkami.
Jako první míříme k jeskyni Cueva de Movos. Ta je bohužel nepřístupná, je zahrazená silnou mříží. Ale line se z ní parádní ozvěna, s tou si musím pro tentokrát vystačit.
Nad krásným vodopádem se vydáme mimo cestu, proti toku říčky Rio Aso.
Říční proud si tu za stovky let vymlel různě velké prohlubně, kde se teď točí průzračně čistá voda.
Neodolám, odhazuji svršky a nořím se do velice chladné vody. Slovy klasika – nádhera.
Po chvíli, když jsem vylezl, chtěl se osušit a obléknout, ze zátočiny za velkým balvanem se vynořila skupina dětí vedená instruktorem, všichni v neoprenech. Vedoucí děti otočil a ty chvíli počkaly, než jsem se oblékl. Děkuji.
Ale osvěžení to bylo skvělé.
Ráďo, vyřiď prosím Honzovi, že jsem to také dokázal a zaplaval si ve studené vodě.
Na dně údolí byl díky vysoké vlhkosti vzduchu i docela hustý prales.
Další na pořadu dne byla maličká skalní kaple Ermita de San Urbez. Opět parádní místo. Představuji si tu svatby nejen mladých párů.
Pár kroků za kaplí se nacházela malá, volně přístupná přírodní jeskyňka, sahající do hloubi jednolitého skalního masivu.
Silný zážitek ve mně zanechal i přechod původního a zachovalého římského mostu. Nejen proto, že tu na nás počkal takovou řádku století, ale i pro ten zvláštní pocit důvěry, jestli ho dávní stavitelé vybudovali dobře a zrovna dnes se nezřítí. Výška nade dnem kaňonu je pořádná.
Vracíme se k autu, se zastávkami nám výlet zabral asi dvě hodiny.
A protože se děti dnes moc nehýbaly, velím jim, ať si vezmou batohy a jdeme ještě k jedné jeskyni.
Cesta k ní vede zase z kopce a v hustém porostu.
Jeskyně samotná je opět zamřížovaná, ale to nám vůbec nevadí. Díky ní jsme objevili tohle parádní místo.
Fotíme se, rácháme se ve vodě, já si v laguně i zaplavu. Voda je vážně ledová.
Prolezu si blízké okolí a vše poctivě nafotím. Zrovna tady mě napadlo, že nechci, aby se nějaký kus skály ulomil zrovna teď a spadl na mě.
Děti chtěly jít za mnou a prozkoumat pro ně neprobádané končiny. Díky tomu si postavily vlastní most z klacků a kamenů a příkladně u toho spolupracovaly.
Mám z nich dobrý pocit.
Tohle místo, včetně celého kaňonu jsem objevil náhodou a teď jsme se tu značně zdrželi. Zpátky u auta jsme v osm hodin a spát tu nechceme. Ráno tu bude asi frmol, navíc je parkoviště hned vedle silnice, po které projíždí dost aut.
Tak zkusíme popojet o kus dál, případně najít nějakou restauraci na večeři, následně místo na spaní.
Nakládám si další porci úzkých silniček se zatáčkami, do kterých není vidět. Už je pozdě večer, tak není moc silný provoz. I tak jsme se museli mockrát vyhýbat s protijedoucími auty.
Restauraci objevujeme až v městečku Sarvisé. Jmenuje se Asador Pizzeria Portal de Ordesa/ Asador de Adolfo. Jestli budete někdy náhodou poblíž, vřele vám jí doporučujeme.
Pěkné prostředí, milá obsluha, výborné jídlo i pití.
Místo je to asi známe a hojně využívané. Dostali jsme předposlední volný stůl a hned po nás byl obsazen i ten poslední.
Dali jsme si čtyři pizzy, k tomu vodu a já španělské pivko. Jako dezert si dala Péťa s Filipem luxusní pannacottu.
Po jídle jsme se zeptali na možnost přespání na místním parkovišti. Je už pozdě a nikam se nám nechce trmácet. Ochotná slečna se zeptala i majitele a prý to není problém. Jen máme počítat s vyšším hlukem. Je pátek a je tu nějaká akce s živou hudbou a koncertem. Máme počítat s tancem a zpěvem tak do čtyř až pěti hodin.
S díky platím 57 euro za večeři, nasedáme do auta a zkusíme najít klidnější parkoviště.
Jenže tady široko daleko je to problém a v jedenáct hodin v noci se mi se špatně svítícími světlomety už nechce moc jezdit. Po chvíli se tedy vracíme k restauraci a usínání si užijeme i s muzikou.
Zuby, sprcha, ustlat a rychle usnout, než to kapela rozjede na plno.
Dnes jsme to trochu přetáhli, i já jsem dost utahanej. Řízení v těch úzkých serpentýnách je fyzicky i psychicky dost namáhavé. K tomu navíc ten výlet, plavání a pobíhání po kamenech. Prostě se těším do postele, a i bez čtečky téměř okamžitě usínám.
V půl dvanácté začíná pršet a silně hřmí. Uvidíme, jak se umí Španělé bavit.
130 km