Od vody bývá zima, ale v našem malém domečku to docela šlo.
V noci jsem byl několikrát vzhůru díky projíždějícím vlakům. Nejbližší kolej byla totiž asi osm metrů od mé hlavy. S Filipem to ani nehnulo, ale já měl vždy pocit, že se ta lokomotiva probourává dovnitř.
Finálně jsem procitl v šest, ale při čekání na probuzení mého parťáka jsem ještě poklimbával. V polospánku jsem poslouchal i jakési hryzání ve stěnách domku. Tady to žije.
Podle internetu je venku 10°C, ale uvnitř pod krátkými dekami jsme v pohodě.
Filip se probouzí v půl deváté, odskočíme si na malou a kempík se probouzí k životu.
Po pobalení věcí si dáme na baru čaj a několik porcí výtečného borůvkového koláče. Bohužel až při placení jsem si všiml, že dělají i toasty, párky a míchaná vajíčka. Tak tohle si dáme zase někdy jindy.
Po snídani vyčistit zuby, nalodit se a v 11:00 vyplouváme vstříc dalším dobrodružstvím.
V komoře zdymadla České kopisty zjišťuji, že v sezóně mají otevřeno až do 20:00 a ne jen do šesti, jak jsem si myslel včera večer. Bavíme se tu s dvěma pány v letech. Mají větší loď i motor, na cestu dva týdny a hlavně prý dost piva.
Před Litoměřicemi se vyloďujeme na vojenském území, ale radši tu nejsme dlouho. Aby nás třeba nezastřelili.
Radši odlovíme nedalekou netopýří kešku a jelikož nám přeje počasí, valíme dál.
Po dohodě s obsluhou vplouváme do komory lovosického zdymadla na červenou. Komora je 155 metrů dlouhá a dost se tu ztrácíme.
S Fildou řešíme práci zdymadláře. Podle jeho slov je to velice zábavné a dynamické povolání. Přesně pro něho 😊
V půl jedné přivazuji člun u mola přívozu mezi Lovosicemi a Píšťany.
Je tu rozhledna a moc pěkný zámeček.
Chceme se někde najíst, ale tři nedaleké restaurace mají zavřeno. Tak u místního vietnamce nakupujeme nějaké rohlíky, salámy, sýry a zeleninu a sníme si to u vody.
Filip vyšetřil jeden rohlík i kačenám, tak nás jedlo moc.
O tři kilometry a jednu prudkou pravotočivou zatáčku dál odbočujeme z hlavního toku vpravo, na žernosecké jezero.
Je na něm klidná hladina bez vln, několik ostrovů i vraků lodí, zvláštní betonová věž a několik kešek. Zdržíme se tu asi tři hodiny i díky velkému parku inspirace firmy, vyrábějící výrobky z betonu.
Někde na další cestě míjíme obec Libochovany, kde je to dříve zmiňované místo s nejširším řečištěm Labe. Konkrétně je to 320 metrů.
O pár kilometrů dál se vyloďujeme u jedné občerstvovny na cyklostezce. Filip si všímá názvu. Jmenuje se to tu Občerstvení u plavčíka. To hned musíme zavolat Pétě, že jsme objevili sídlo jejího imaginárního milence.
Pití si vybíráme podle chuti (já pivo, Filip kolu) a jídlo podle obrázků.
Po přinesení porcí na stůl můj plavčíček prohlašuje, že poprvé v životě má jídlo, které ve skutečnosti vypadá lépe, než na obrázku. Chválíme i pana obsluhovatele.
Dívám se do mapy a na hodinky a dlouho se tu nezdržíme, abychom stihli zdymadla ve Střekově.
V nedalekých Dolních Zálezlích tankuji do přídavné nádrže benzín na pumpě MOL. Ta je jen přes silnici od mola, kde parkujeme naší loďku.
Na pumpě byla zrovna parta motorkářů a dost jim asi vrtalo hlavou, kde jsem se tam vzal v námořnickém tričku a s nádrží na benzín v ruce.
Na molu ještě doplním olej do benzínu (máme dvoutaktní motor) a můžeme to valit dál severním směrem.
Po páté hodině dorážíme před zdymadlo ve Střekově s pěkným výhledem na hrad.
Střekov je zřícenina hradu v Ústí nad Labem v nadmořské výšce 230 metrů. Stojí na trachytové skále nad pravým břehem řeky Labe ve čtvrti Střekov, asi 2,5 kilometru jihovýchodně od centra města. Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka a v současné době je ve vlastnictví Margaret Brooks Lobkowicz.
Zdymadlo bylo vybudováno v letech 1924 až 1936. Účelem bylo především splavnit Labe v oblasti střekovských peřejí, které byly často nesjízdné. V době vzniku patřilo k největším zdymadlům v republice a k nejmodernějším v Evropě. Jedná se o předposlední stupeň na Labi, jenž stojí v cestě labské vodě na její cestě do Severního moře (poslední je labský stupeň v Geesthacht).
Plavbě slouží dvě plavební komory, malá o rozměrech 82,5 m × 13 m a velká o rozměrech 170 m × 24 m.
Po domluvě s obsluhou vplouváme do té větší komory a připadám si jako mravenec ve vaně. V dálce, na konci komory je i velká výletní loď a po vypuštění vody jsme asi o osm metrů níže. Dost klaustrofobní.
Tohle zdymadlo je poslední na naší cestě, dál už poplujeme bez regulace vodního toku.
Proplouváme Ústím nad Labem (kde asi žije můj táta) a obdivuji místní mosty.
Kapitánské kormidlo svěřuji Filipovi a já začínám googlit a obvolávat ubytování, abychom nedopadli, jako včera. Dávám Filipovi na výběr mezi pohodlným penzionem s vlastní sociálkou a chatičkou v kempu se společnými sprchami s podobnými cenami. Filip vybírá kemp a ten je ve Valtířově.
Po vylodění si dáme Kofolu a pívečko a od paní domácí dostáváme klíč od chatičky číslo jedna. Jenže tam jsou nějaké osobní věci. Ona totiž nevěděla, že pan manžel už tam někoho ubytoval. Dostáváme tedy dvojku a tam se chvíli natáhneme na palandy. Narovnáme záda a po krátké siestě jdeme pro věci do člunu. Ten následně zamkneme k háku v betonových panelech.
V půl deváté odchod na večeři.
Filip si dal kuřecí steak, bramborové chipsy, kečup a k pití vodu s citronovou trávou.
Já kozí sýr s americkými bramborami a tatarkou, k tomu dvě místní pivka.
Vše dohromady za čtyři stovky a bylo to vážně vynikající.
Během jídla nešla přeslechnout komunikace číšníka s anglicky mluvícími důchodci u vedlejšího stolu. Paní se asi chtěla učit česky, tak jí číšník překládal a napovídal jednotlivá slova.
On: platit.
Ona: platyt
On: platit
Ona: plakat
On: tak nejdřív budete platit, potom plakat
To už jsme nevydrželi a svorně vybuchli smíchy 😊😊😊
Po slehnutí té bašty už jen dlouhá a horká sprcha, v chatce nějaká muzika a probírání dnešních zážitků, v půl dvanácté vyčůrat a do hajan.
Dnes jsme urazili asi 38 km. Tedy o dva méně, než včera.
Dobrou noc.