Budím se v šest, ale v postelích se válíme až do půl deváté. Krásně se tu spalo.
Včera jsem si s panem majitelem domluvil snídani, po malé hygieně jdeme na ní.
Dostali jsme míchaná vajíčka se špekem a cibulkou, párky, zeleninovou oblohu a velké hrnky čaje. Velká porce pro oba a dohromady za 260,- peněz. S plnými bříšky se nám bude dobře cestovat.
Po desáté vyklízíme chatičku a v půl jedenácté už jsme na vodě.
Díky užšímu korytu řeky je tu poměrně silný proud. Na jedné rovince vypínám motor a ponořuji se do okolního ticha. Podél řeky je sice silnice, ale zvuk projíždějících aut mi vůbec nevadí a zavírám oči.
Filipa pověřuji hlídáním okolí. Jenže ten můj chlapík se taky zasnil a najednou křičí: TATI BACHA BÓJKA! Vytřeštím oči, valili jsme se přímo na ni a už od nás byla tak deset metrů. Kdyby na ocelové bójce byla nějaká ostrá hrana, mohla by nám proříznout člun a to by byla mela 😊
Okamžitě tahám za lanko, které roztáčí motor a ten naštěstí ihned ožívá (no jo, kvalitní Honda, i když už je dvacet let stará). Řadím rychlost a přidávám plyn. Bójku jsme minuli asi o půl metru a docela to s námi na vlnách zahoupalo.
Před Děčínem je velký areál Českých loděnic, jedeme ho prozkoumat blíž. Říkám si, že když tu staví a na vodu spouštějí velké lodě, bude tu i příslušná hloubka. Jenže ouha. Zrovinka jsem natrefil na místo, kde je vody do půli lýtek a škrtám spodkem nohy od motoru a vrtulí o kameny. Ach jo, to jsem čudla. Ohnul jsem jednu její lopatku.
Filip miluje rychlé občerstvení a nejblíž k vodě je KFC v Děčíně.
Člun přivazuji na břehu a zdravím se s párem, který se tu sluní. Nevypadají moc důvěryhodně, snad tu naše věci vydrží, až se vrátíme.
V občerstvovně velké porce, tak dojídám i po Fildovi.
V nedalekém Tescu vyberu nějaké peníze z bankomatu a koupíme drobnou svačinu na další plavbu.
Člun i věci zůstali na místě, není to u nás tak zlé.
S místním rybářem probíráme situaci ve Hřensku (zrovna tam hoří obrovské území národního parku České Švýcarsko v okolí Hřenska a Pravčické brány) a prý za to můžou dobrovolní hasiči. Ti státní prý uhasili nejhorší a odjeli. No a dobrovolní to pak moc neřešili, požár jim rozfoukal silný vítr do dnešních rozměrů a oni teď jezdí sem a tam se sirénami a vše je špatně. Ale já u toho nebyl, tak nevím.
Za Děčínem končí průmysl a civilizace a podél břehů je jen krásná zeleň, stromy, skály, prostě příroda.
Kdesi cestou se vyloďujeme na malém kamenném ostrůvku a Filip si okolí pojmenovává na souostroví Hula-hula. Stavíme hráze, jezy a umělé ostrůvky. Takové zbytečnosti nás baví.
Je tu ticho, klid a teplíčko.
Řeším další cestu a v předstihu ubytování. Jenže jsem narazil na dost podstatný problém.
Původně jsem nás chtěl ubytovat přímo v soutěsce v Hřensku. Googl mi radí telefonní čísla, ale nikdo to nebere. Zvedl mi to až nějaký pán asi v šestém ubytovacím zařízení. Hrozně se divil, že se u nich chci ubytovat a ptal se, jestli to není nějaká provokace. Až teď jsem se dozvěděl, že celé daleké okolí je evakuované kvůli rozsáhlým požárům. Nejbližší možné ubytování po proudu je až v Německu (proti proudu v pár kilometrů vzdáleném Děčíně, ale tam bychom v silném říčním toku a s pouhými pěti koni v motoru asi nedopluli). Ale nejhorší pro nás je, že vodní cesta je zavřená, je zákaz tam plout. Při hašení se totiž nabírá voda z Labe nejen do hasičských aut, ale i do vaků pod vrtulníky.
Obvolávám různé instituce, obecní úřad ve Hřensku, Povodí Labe, Státní plavební správu v Děčíně, městskou policii. Různě mě přepojují z recepce na dispečink, pak na ústřednu, zpátky na recepci a zase dispečink. Informace se malinko liší. Vodní cesta je oficiálně zavřená jen od 6:00 do 22:00. Jenže měšťák mě odbývá, že prý to mají na starosti oni a nikoho tam nepouští.
S tímhle jsem bohužel nepočítal (to je ta moje absence příprav – pořád jedu pankově) a Filip je z toho hodně špatný. Budeme si to muset zkusit vynahradit jindy.
V půl páté voláme Pétě, že bohužel končíme. Původní plán byl, že doplujeme do Drážďan a tam pro nás přijede autem. Takže s tím počítala, jen ne tak brzy.
Nejdál se prý dostaneme k přívozu v Dolním Žlebu a tam nás Péťa naloží. Měl jsem tam i domluvené ubytování v Penzionu Přívoz a je to od nás asi dva kilometry. Máme tedy dost času.
Stavíme hráze, házíme kameny do vody, opalujeme se, koupeme se.
No a to je docela adrenalin.
Kvůli vyšší potřebě vody pro hašení se do Labe odpouští její větší množství díky soustavě zdymadel a přehradních nádrží. No a jelikož je tu úzké řečiště, je tu i velice silný proud vody.
Po svých musíme dojít na začátek ostrova, hupsnout do vody a silným proudem se nechat unášet podél jeho břehů. Ke konci ostrova zabrat a vydrápat se na břeh. Kdyby nás strhl silný proud dál od břehu, možná by nás natáhla hasičská čerpadla do cisteren, nebo bysme narazili do pilířů mostů v Drážďanech.
Takhle jsme to dali asi pětkrát a byl to vážně adrenalin. Jednou to zkusil Filip i sám, ale Pétě to neříkejte (samozřejmě jsem ho bezpečně jistil ze břehu).
V půl šesté odplouváme a po pár minutách máme na dohled přívoz v Dolním Žlebu.
Filip si chtěl ještě naposledy zaplavat, a já mu k tomu člunem dělám vlny.
Vylodíme se u přívozu a jdeme se najíst do zdejší restaurace Dolní Grund.
Přes řeku tu jezdí přívoz (momentálně mimo provoz), naproti přes vodu je Penzion přívoz (kde jsme mohli spát) a za ním po silnici každou chvíli přejíždí hasičské auto se zapnutou sirénou.
K jídlu si dáme utopence a nakládaný sýr, žal zapijeme další kolou a pivem. Zasloužíme si to.
Při balení a nakládání člunu do auta mám pecku na závěr: Chlapík, co tu pendluje s přívozem mi řekl, že kdybychom přespali naproti (kde jsem měl zamluvené ubytování) a vypluli brzy ráno, nikdo by to neřešil a nechali by nás proplout do Německa. Ach jo…
Tak teď už jen poklidná cesta domů po silnici, vyložit člun s motorem, pohodlná sprcha a spát.
I přes nedokončení cesty to bylo skvělé dobrodružství, které se nám oběma moc líbilo.
Tak třeba někdy příště…
Dnes jsme dali asi 31km po vodě, celkem přibližně 110km.
Zážitkům zdar! Nazdar!