Druhá cesta
Předešlé cesty se nám nějak nevyvedly.
Itálii jsme museli přerušit, člunem do Drážďan nám to taky nevyšlo, ale my to nevzdáváme!
Itálii si asi do konce prázdnin nevynahradíme, ale ta německá metropole, ta není tak daleko.
Připravíme si výbavu, připojím vozík za kolo, dofoukneme duše a pár dnů po lodním fiasku si uděláme výlet na kole.
Chtěl jsem vyrazit brzy ráno (což je pro nás tak kolem desáté), ale zdržel nás náš Pepa, který nám nabídl svezení v Mustangu. Sice v tom novém, elektrickém, ale i tak to bylo prima dopoledne.
Drážďanský pokus číslo dvě začíná v sobotu ve 12:40 z Dolních Beřkovic.
Na kole se musí šlapat, ale asfaltová cyklostezka je hladká a cesta nám pod koly ubíhá rychleji než po vodě.
Filip se pěkně rozjel, a i když jsme letos na kole skoro nic nenajezdili, máme průměrnou rychlost 15 km/h.
Díky letní sezóně je podél cyklostezky spousta stánků s občerstvením, ale i tady mě Filip brzdí, abych prý nejel „na Pavlíka“
První zastávku máme v Horních Počaplech. Filip fotí kachny u vody, já mu zajedu do nedaleké večerky k Vietnamcům pro rohlíky, aby je mohl nakrmit. Žádné tam neměli, tak jsem nám koupil špulky do uší, které jsme si zapomněli vzít s sebou.
Čištění špulkami prý není dobré, ale my jsme na to zvyklí.
V půl třetí jsme v malém bistru na náměstí v Roudnici nad Labem. Je to do prudkého kopce a jak mám těžký vozík, jel jsem napřed. Filip prý nějak špatně přehodil rychlosti na kole, zasekl se mu řetěz a spadl i s kolem. Škoda, že jsem tam nebyl, abych to mohl vyfotit…
V bistru si dáme burgry, hranolky a kolu. Na pivo si musím počkat jinam. Nemají tu posezení, tak si to musíme dát „na socku“ na obrubníku.
Přitom hned vedle je restaurace s venkovním posezením. Ale Filda chtěl sem, to se nedá nic dělat.
Po jídle nám nějak těžknou nohy, ale hlavně šlapeme proti větru. Průměrná rychlost nám klesá z krásných 15,8 km/h stále dolů, ale neřešíme to. Vždyť jedeme na pohodu, čas máme skvělý a nikam nespěcháme.
Když to jde, jedeme vedle sebe a probíráme životní moudra.
Když to není možné (je sobota odpoledne a docela provoz), jedu za Filipem, aby si sám určoval tempo.
Líbí se mi i samoobslužné prodejny místní úrody. Mám radost, že i v tomhle doháníme západ.
První pivní zastávku jsem si vydupal až za Roudnicí v baru U Trumpetky.
Milý mladík mě nabádá, abych si dal jedenáctistupňové pivo Trumpetka. Že prý to svijanský pivovar vaří speciálně pro ně a je to dobrá volba. Pivo je tak akorát hořké a pitelné, dám si dvě. Filip mezitím usrkává nějaký džus a lítá kolem místního zvířectva. Jsou tu slepice, kohouti, husy, kozy a podobně. Moc pěkné to tu mají.
Potkal jsem i jednu známou z Mělníka, co se se svými kamarádkami nechala cyklobusem odvézt do Českého středohoří a teď šlapou zpátky domů.
Piva jsou hutná, znovu mi těžknou nohy, ale my musíme dál.
V nedalekých Křešicích je nějaká místní sláva. Kolotoče, divadlo, skákací hrad, grilování, dobrovolní hasiči, čluny na vodě, helikoptéra, vše pro místní občany zdarma.
Po chvíli mi došlo, že se blíží obecní volby. Ono to holenkové, až tak zdarma nebude.
No jo, politika…
Projíždíme kolem lodního noclehu ve Wake and Fun,
stejně jako vojenského objektu, hlídaného psy. A my tam minulý týden jen tak pobíhali od vody…
Za Litoměřicemi končí asfaltová cyklostezka a několik kilometrů až do Velkých Žernosek se jede po hrbolaté, štěrkové cestě. Nic moc.
V Žernosecích opět obecní akce s živou hudební produkcí a velkou slávou.
Cyklostezka kopíruje řečiště Labe a každou chvíli si připomínáme místa, která jsme pozorovali minulý týden z paluby člunu.
V Libochovanech (kde je nejširší tok Labe – 320 m) na návsi jsme v sedm večer a při krátké zastávce na svačinu hledám ubytko na dnešní noc (ano, zase jsem nic nepřipravil dopředu a řeším to tak, jak to přijde).
Devět kilometrů před námi je cyklokemp, to dáme.
V Péti bistru U plavčíka z minulého týdne jsme pět minut po zavíračce, tak tentokrát tady kšeft neuděláme.
Aspoň se tu vyfotíme a pokecáme s mladou paní s miminkem a přítelem. Moc naší cestě fandí a drží nám palce.
Cestou ještě malý incident:
Přejížděli jsme silnici, takže cyklostezka skončila a pak zase začala. Byly tam takové ty silné, ocelové kolíky, co trčí z asfaltu. Aby neprojelo auto, ale kolo ano. Filip jel první, tak jsem na něj volal, ať zpomalí, aby o ně nezavadil. Projel v pohodě, blížil jsem se já. Kolem jsem projel, jenže vozík mám o dost širší, ten se nevešel. Rána, silné cuknutí, letím na řídítka, ale naštěstí se vozík vymrštil a kolíky přeskočil. Ustál jsem to jen tak tak a zpětně mě to moc pobavilo.
V cyklokempu jsme krátce před osmou a já domlouvám ubytování.
Za postavení stanu chtějí 300,- za chatku s pohodlnými postelemi 600,-
Volím komfort a bereme chatku číslo 5.
A jelikož za chvíli zavírají kuchyni, na rychlo si objednáváme vodu s citronem, pivo, párek v rohlíku a párek na tácku.
Snad ten stan, spacáky a karimatky netáhneme zbytečně…
Dnes jsme našlapali 66,4 km a spálil jsem 1.861 kcal. Průměrnou rychlost jsme měli 14,8 km/h, moje průměrná tepová frekvence byla 108 tepů za minutu a nejvýše byla při 165 tepech za minutu. Nejvíc času jsem jel na spalování tuků – 197 minut, následovala rozcvička – 89 minut a aerobní cvičení 86 minut. Zotavovat se mám dvě hodiny.
Tak to ještě stihnu pár piv na doplnění energie. Pár jsou dvě.
Pak věci do chatky, zamknout kola, luxusní a dlouhá horká sprcha a v deset poslední pivečko.
Dobře to tady děvčátka točí.
Hodinu před půlnocí už ležíme v pelíšcích. Odhaduji, že chatka tu beze změny stojí minimálně od sedmdesátých let, ale nám to vůbec nevadí.
Filip usíná skoro okamžitě, tak ani nevnímá dunění nákladních vlaků, které přejíždějí po kolejích přibližně dvacet metrů od nás. Připomíná mi to kemp Wake and Fun z minulého týdne.
Téměř celý den jsme šlapali proti větru a na únavě je to znát.
Dobrou noc.