Druhá cesta
Třetí den
Nevím proč, ale spalo se mi nějak špatně.
Vzbudil jsem se před čtvrtou a když jsem asi po hodině usnul, zase mě probudila siréna požárního poplachu.
To ten požár vážně ještě neuhasili? Proč kvůli tomu budí celé město? Nebo je to tak, jak nám říkal ten chlápek v Děčíně minulý týden, že jen tak jezdí sem a tam a pouští sirény, aby bylo vidět, že se něco děje? Tak to doufám není…
V osm hodin byl další budíček díky uklízecímu/zametacímu vozu, co nám chvíli popojížděl pod okny a vydával protivné zvuky.
Filipa jsem vzbudil v devět, rovnou na snídani.
Po jídle úklid a odnošení kol, vozíku a zavazadel před dům.
Těsně před odjezdem, v půl jedenácté, nám volala Péťa, že se naší Blaničce právě vylíhla kuřátka. Zatím není vidět, kolik z těch čtyřech se už proklovalo ven, ale zpod naší statečné maminky se ozývá pípání.
Filip je na hraně citového kolapsu a okamžitě chce jet domů.
Po chvíli to sám samozřejmě odmítá a my můžeme vyrazit dál na sever.
Je teplo a mírné dusno, ale podél vody se jede dobře. Ze břehu fotíme naše souostroví Hula-Hula z minulého týdne. Námi vybudované hráze a stavby tu pořád stojí a nám to zase o kousek zvedá náladu.
V 11:10 už jsme v Dolním Žlebu, kde jsme minulý týden končili lodí. Dnes nás nic nezastaví a my šlapeme dál.
Přes hladinu řeky pozorujeme cvrkot ve Hřensku. Tam to vypadá, že už se do něho pomalu vrací život a začíná zase fungovat.
Po dalších deseti minutách jízdy opíráme kola o informační tabuli, nacházíme se totiž na státní hranici mezi Českem a Německem.
Jsme nedaleko místa, s nejnižší nadmořskou výškou naší republiky. To konkrétní místo je na druhém břehu Labe, kousek za Hřenskem a jeho nadmořská výška je 115 metrů. Teď momentálně tam hasiči nabírají vodu do cisteren.
Pod železničním viaduktem proudí Klopotský potok. O 150 metrů dál a 100 metrů výše je podle map i vodopád a umělé jezírko.
Protáhneme si těla výšlapem do prudkého kopce a ta námaha za to stála.
Malý potůček, se přes třímetrový vodopád tříští do průzračné hladiny jezírka pod vysokým pískovcovým masivem. Lidskou rukou vytvořené jezírko bylo součástí napájecí soustavy bývalého mlýna.
Pokocháme se okolím a já rukou ponořenou pod hladinu zjišťuji teplotu vody.
Nikde nikdo, jdu do toho.
Svlékám se a na Adama se osvěžuji v čisťounké vodě. Dal jsem si i vodní masáž pod vodopádem a bylo to skvělé osvěžení. Filipa jsem na koupačku neukecal, ten mě jen jistil ze břehu.
Cestou zpátky míjíme dvě rodiny s dětmi, moje koupání bylo jen tak tak.
Nasedáme na kola a necháme se vést klikatící se asfaltovou cyklostezkou s názvem Eurovelo 2.
Ta vede od pramene Labe v Krkonoších až k Severnímu moři a měří přes 1.200 kilometrů. Jen v Čechách je cca 370 km dlouhá.
U vesničky Postelwitz si v dřevěném přístřešku dáme svačinku z vlastních zásob a Filip přitom dostal děsnýho sprďáka. Několikrát za sebou totiž bezhlavě a bez rozhlédnutí skočil do stezky, před prolétávajícími vosami. Naštěstí po ní zrovna nikdo nejel, ale naposledy to bylo jen tak tak.
Dál míjíme majestátný opevněný hrad Königstein na stolové hoře.
Rád bych se na něj šel podívat, ale bylo by to na dlouho, a hlavně do prudkého kopce, což se nám teď vůbec nechce šlapat.
Podél hradu vede i zkratka naším směrem, ale my volíme delší, zato pohodlnější cestu podél řeky. Viz předchozí zmínka o prudkém kopci.
Dnes je takový přeháňkový den.
Párkrát jsme zmokli, párkrát jsme se stačili někde schovat.
Až kdesi v lese nás chytil prudký slejvák, skoro průtrž mračen. To jsme se schovali do turistického přístřešku se třemi mladými Němci, a to nejhorší přečkali natažení na dřevěném stole.
Mraky se přehnaly, vysvitlo sluníčko a ze stezky se začala odpařovat voda. Okamžitě se oteplilo a bylo těžké vlhko.
Hledám ubytování a v půl šesté dorážíme do velkého kempu Camping Platz Wostra.
Na informacích oprašuji svojí školní němčinu a platím 16 euro za dvě osoby a stan. Což je mimochodem méně než v českých kempech, kde jsem zjišťoval ceny cestou.
Přikupuji nám dvě piva (pro mě) a kolu (pro Filipa).
Filip mi udělal radost otázkou, kolik vlastně umím jazyků. Skromně jsem mu vysvětli, že mám jen základy a dokážu si obstarat to nejdůležitější. Do žádných větších akcí bych se nepouštěl.
Vybereme si pěkné místo a pod košatým stromem postavíme naše tábořiště.
Před osmou vyrážíme za potravou. Tu si dopřejeme v nedaleké zahradní restauraci Schloss Pillnitz.
Objednáme si dva cheeseburgery, porci hranolek, pivo a vodu s citrónem. Za 36 euro máme bříška plná vynikající bašty. Pivo tu mají také moc dobré, dávám si ještě jedno. Mimochodem, moje pivo za necelých 5 euro je levnější, než Filipova voda za 8 euro. Už aby byl velkej a mohl začít pít jako správnej dospělák.
Cestou zpátky si projedeme pár okolních ulic a při tom si vybíráme naše budoucí sídlo.
V kempu dlouhá, horká sprcha, zuby a v půl desáté už se zavrtáváme do spacáků.
Probereme dnešní zážitky a kolem desáté usínáme.
Dobrou noc.