Druhá cesta
Čtvrtý den
Noc celkem v pohodě, jak jen je to ve stanu možné.
Péťa nám včera přes internet koupila lístky na zpáteční cestu vlakem. No a já už teď jsem nervózní z velkého nádraží, hledání nástupiště, nakládání kol a vozíku, a hlavně z přestupu, který máme na trase v Ústí nad Labem.
Nerad se spoléhám na druhé, klidně bych to dal na kole i zpátky. Ale nechci nás hned uštvat.
Dotahování ve spacáku, povídání protahování, toaleta, sprcha a balení nám zaberou spoustu času. Z kempu vyrážíme až v jedenáct hodin.
V nedalekém obchodě Aldi si nakoupíme snídani a energii doplníme na lavičce ve stínu pod vzrostlými stromy s výhledem na řeku.
Dnes už nikam nespěcháme, stačí nám včas dojet těch pár kilometrů do Drážďan na nádraží v ulici Wiener platz 4. Můžeme tedy jet na pohodu, kochat se okolím a často zastavovat třeba na házení kamínků do říčního proudu.
Předměstí Drážďan se táhne daleko proti proudu Labe a my pozorujeme obrovská panství s rozlehlými vinicemi, výstavní vily i moderní novostavby.
Jednu hodinu po poledni jsme na nábřeží historického centra našeho cílového města. Loučíme se s naší kamarádkou řekou, stáčíme se k nádraží.
Na všech vstupech do nádražní budovy je znak přeškrtnutého kola, tedy zákazu. Objíždíme budovu, jestli někde není nákladní vchod, ale nic takového nenacházíme. Vracíme se zpátky a přihlížíme, jak Bundespolizei kontrolují partu tmavých možná Němců.
S koly a vozíkem se opatrně prodíráme mezi spoustou lidí nádražní halou a na informacích se ptám na naše nástupiště a vlak. Paní mě posílá po schodech do patra. Vysvětlil jsem jí, že máme kola, prý je tam výtah. Jenže ten je osobní, pro lidi a jen dva metry dlouhý. Moje kolo i s vozíkem má určitě přes tři metry.
Do výtahu jsem nastrkal Filipa i s kolem, já pojedu po něm. On to zvládl, je to šikulka.
Já jsem musel kolo vyšprajcovat až v rohu nastojato, vozík se tam vešel jen tak tak. Po vysoukání se z výtahu jsem zjistil, že jsme na jiném nástupišti.
Takže to samé ještě jednou, sjeli jsme dolů. Našli ten správný výtah na naše nástupiště a dali si to ještě do třetice. To už jsme byli celkem za atrakci…
Jsme tu v předstihu, vlak má přijet až za hodinu. Ale radši dřív než pozdě.
Náš spoj EC175 přijíždí v 15:07. Cestující vystupují, další se hrnou dovnitř. Vytahuji Filipovo kolo, pak jsem požádal nějakého pána o pomoc s mým strojem a připojeným vozíkem. Uf!
Úplně urvanej přemýšlím nad tím, proč se do vagónů Českých drah nastupuje po schodech, když Deutsche bahn má vozy bezbariérové.
Souprava odjíždí přesně na čas v 15:10. Zvládli jsme to, mám z nás dobrý pocit.
V Bad Schandau pomáhám německému páru vystoupit s jejich elektrokoly, protože je dost blokujeme našimi koly a vozíkem. Zarazilo mě, jak jsou ta jejich kola těžká. Hold, výhoda pohonu pomocí motoru a baterií musí být něčím vyvážena.
V 15:46 vjíždíme do našeho milého státečku a o dvě minuty později pozorujeme z okna ty spálené stromy v Hřensku.
Viděli jsme i velký nákladní vrtulník nabírat vodu v řece, ale to jsem nestihl vyfotit. Asi pořád dohašují.
V Děčíně nastupuje houf Ukrajinek s rozjívenými dětmi a mají narvané tašky s nákupy. Hulákají na sebe přes celý vagón, děti běhají sem a tam, děvčata si sedají z místa na místo. Tiše skřípu zuby.
Z okna sleduji říční tok a vzpomínám na místa, kudy jsme jeli, nebo pluli.
Před výstupem v Ústí nad Labem odpojuji vozík od kola, abych byl schopný vše vytahat sám. To se mi posléze daří a ve vlaku jsem nezapomněl ani mého parťáka Filipa. Uf, uf!
Toho nechám hlídat na nástupišti u kol a na informacích zjišťuji, odkud nám to jede dál. Ne moc přívětivá paní mě posílá na druhé nástupiště.
S celou naší karavanou se tam přesuneme, jenže mě ta veřejná doprava moc nejde. Je tu totiž druhé nástupiště a trochu jinde i druhá kolej. Nejsem si jistý, jestli jsme správně, tak jdu ještě jednou na informace.
Paní se naštěstí už z dálky směje, co prý ještě chci. Ptám se, jestli druhé nástupiště, nebo druhá kolej. Prý druhé nástupiště, kolej neví. No to mi moc nepomohla, jsem stresák.
Deset minut před odjezdem přijíždí (snad) náš vlak, soukám do něj kola a vozík. Na nástupišti se ptám nějaké výpravčí, nebo průvodčí a prý jsme správně. Uf, uf, uf!
Voláme domů, že sedíme v nějakém vagónu a snad pojedeme správným směrem.
Svírám dlaně v pěst a po chvíli se rozjíždíme jižním směrem. Hurá, zvládli jsme to. Už jsem toho scestoval spoustu a bloudit pořád dokážu, tentokrát to klaplo bez problémů. Neodvratně směřujeme domů.
Na našem nádražíčku jsme v 18:10 a naše holky už tam na nás čekají. Všichni máme velkou radost a vítáme se, jako kdybychom se neviděli několik týdnů.
Při večerním usínání v pohodlné posteli si vše promítám v hlavě a přemýšlím, jaké další neobvyklé dobrodružství bychom mohli podniknout.
Tuto Malou/Velkou cestu jsme zvládli za čtyři dny s třemi noclehy a našlapali jsme při ní přibližně 180 kilometrů. Bez tréninku, bez přípravy, prostě jen tak. A tak to mám rád.
Sportu a cestování zdar! NAZDAR!