DEN OSMÝ
V osm ráno je stejných 17°C jako večer. Čerstvě posekané pole obilí příjemně šimrá v nose / hnusně škrábe v krku – doplň podle toho, jestli jsi / nejsi alergik.
V korytu nedaleké říčky La Grand Buech tiše rezaví vrak auta, které už zjevně dosloužilo. Kdy a jak se sem asi dostalo?
Sepíšu včerejší den, Péťa zveřejní na naše stránky, co už máme hotové a s dětmi si jdu hrát k vodě.
Nanosím konví vodu do nádrže, která mi teď připadá bezedná.
S Filipem se vykoupeme v říčce (v Norsku byla voda studenější, ale i tady je to skvělé osvěžení) a Péťa si umyje vlasy.
Po snídani krátká polední siesta a ve tři čtvrtě na dvě odjíždíme.
Tak to jsme daleko nedojeli. Po dvaceti kilometrech jdeme na nákup do Super U. Chtěli jsme jen pečivo a pár základních potravin a on je z toho skoro plný vozík za 35 euro.
Platím hotově bankovkami, pokladní je projíždí nějakým strojkem a vrací mi desetieurovku, že je špatná. Dám jí jinou bankovku a s tou je to stejné. Lidé ve frontě už si nás prohlíží, co jsme zač. Ještě, že jsem si vzal čisté tričko. Dám jí tedy další dvacetieurovku a ta už je v pohodě. Je mi to divné, protože desetieurová bankovka, kterou mi pokladní vrátila je úplně stejná jako ta, kterou jsem platil.
Přejedeme na vedlejší U pumpu a po včerejší zkušenosti s absencí pump dotankuji radši včas. Navíc si myslím, že u moře bude víc turistů, tedy i vyšší ceny. Platím hotově těmi stejnými bankovkami z obchodu, slečna je projíždí kontrolou, mrkne na mě, pošle mi vzdušný polibek a zvednutím závory nás pouští ven.
Čím víc se blížíme k moři a jihu, přibývá obytných aut. Tady na parkovišti je jich několik desítek. Většinou novějších a dražších, ale náš Leonid se mezi nimi hrdě vyjímá – pro nás je nejlepší ze všech.
Jedeme dál.
Moje Googlinka nás vede nějakou děsnou zkratkou serpentýnami, ale díky tomu si vyfotíme naše první levandulové políčko. Vždyť my už jsme v Provance.
Při jízdě po úzkých okreskách se musíme vyhýbat i nadměrným nákladům – je to jen taktak.
Při výjezdu ze Saint-Jean si všimnu prodejny nových obytných aut a doplňkového zboží. Strhnu volant, zaparkuji, beru náš špatný odtokový ventil z kuchyňské nádrže a jdu to zkusit vyřešit. Francouzsky jsem se omluvil a zkusil angličtinu. To se nikdo nechytl (nebo nechtěl chytit?), tak přišla na řadu opět pantomima. A voalá, ventil mají. Trochu jiný, ale to doma hravě upravím. Tady to s ním zatím vydržíme. Cena 35 euro mě mírně zaskočila, ale pokuta za vypouštění odpadu při každém stání by mohla být vyšší.
Jo a Péťa si tu rovnou vybrala nové auto.
To si takhle jedeme a před Meyrargues je cedule s českou vlajkou a nápisem. Zagooglil jsem a ono je to partnerské město našeho Jimramova na Vysočině.
Vjíždíme do Marseille a proplétáme se silnou zácpou. Péťa našla místo přes P4N v přístavu. Ale tam je to dost špatné. V marině stojí spousta lodí a silný vítr jim hvízdá ve stěžních, je tu dost nepořádek, toulavé kočky a létají nad námi letadla.
Přejíždíme na jiné místo, pak ještě jiné a další a ani následující není pěkné. Až to poslední bereme. Je to štěrkový plácek vedle piniového háje před vjezdem do kamenolomu. Snad dnes nebudou nic odstřelovat.
Stojí tu dva kamiony, tak čekám startování motorů na čtvrtou ranní. Ani nedaleká víceproudá silnice není kdovíjaké terno, ale ne vždy to musí být top. Už teď se těším do přírody mimo civilizaci.
Auta projíždějící do kamenolomu občas zatroubí, ale už je mi to jedno.
Otevřu si lahvinku výborného Bordeaux a při tom si všimnu, že Filip má noční košili se stejným názvem.
V půl jedenácté ležíme, čteme, průběžně usínáme.
Dnes jsme ujeli 200 km.
Dobrou noc.