DEN PATNÁCTÝ
Dnešním dnem jsme přibližně ve třetině výpravy. Po odpočinkových dnech bych rád vyrazil dál a zažil něco akčnějšího. A nemyslím tím opravy auta…
Stáli jsme tu téměř ideálně rovně, ale je na čase se pohnout dál.
Po vydatné snídani odjíždíme už v půl jedenácté.
Po dvaceti minutách jsme ve městě Béziers, odkud pochází i naši bubeníci.
Zaparkuji v ulici Rhin et Danube, kde je veřejná prádelna. Pomohu Pétě odnést naše prádlo, zaplatíme jeden cyklus s trváním 38 minut za 4 eura, do parkovacího automatu vhodím 2 eura.
S dětmi a Tripem jdeme na malou procházku okolím.
Když má Péťa vypráno, pomohu jí to odnést a jdeme všichni společně do centra. Pro škarohlídy – na téhle Velké cestě pereme až dnes, tedy patnáctý den na cestě. Tedy ne, jako na první cestě, už den čtvrtý.
Procházíme malebnými uličkami se spoustou obchůdků. Děti by si chtěly koupit úplně všechno.
V katedrále Saint-Nazaire se chvíli zdržíme a odtud se vracíme k autu.
video – Katedrála Saint-Nazaire uvnitř
První písemné zmínky o katedrále jsou z 8. století, kdy byla zřejmě na kopci postavena její románská podoba. Tato původní stavba společně s mnoha obyvateli města padla za oběť plamenům křížové výpravy 22. července 1209. Během 13. století byla na spáleništi a zčásti také na starém hřbitově v gotickém slohu postavena současná stavba s masivními věžemi a růžicovitým oknem. Bývala sídlem biskupství. To bylo zrušeno a včleněno do montpellierské diecéze. Dnes patří město do Montpellierské arcidiecéze.
Cestou se zasytíme obědosvačinou v jednom bistru.
Při jídle jsme viděli dva zásahy místní policie na kolech. Nejdříve se potýkali s opilým bezdomovcem, pak policistka v plném provozu vjela do kruhového objezdu a rukou zastavila holčinu na skůtru, co vezla spolujezdce bez helmy. Já se tu bojím vejít pěšky na zelenou na přechod a ona vlítla mezi auta na kole.
A foto pro Michala. Policejní hotel:
Autem přejedu na nedaleký malý plácek pod platany u řeky Orb.
S Filipem se projdeme podél břehu asi dva kilometry daleko. Přitom vyfotíme lodní most i katedrálu z trochu jiných úhlů.
video – Katedrála Saint-Nazaire
Je vedro, Filipa předávám do stínu do auta a jdu přes lodní most Pont-Canal de l´Orb ještě na nedaleká zdymadla Les9Écluses de Fonseranses.
Orbský akvadukt z roku 1858 je 28 metrů široký, 12 m vysoký, 240 m dlouhý a je nejdelší na kanálu Midi. Akvadukt je postaven z kamene se sedmi rozpětími a vede vodu ve zděném žlabu, utěsněném vrstvou betonu. Na každé jeho straně jsou tažné stezky a pod nimi jsou dva arkádové chodníky – nyní nepřístupné. Betonové těsnění bylo vyměněno v roce 1951, jinak je konstrukce původní a neporušená.
video – Lodní most Pont-Canal de l´Orb
Fonseranses Locks jsou schodišťová zdymadla na Canal du Midi. Skládají se z osmi charakteristických oválných plavebních komor a devíti bran, které umožňují zvedání lodí na výšku 21,5 metrů na vzdálenosti 300 m. Po stavbě akvaduktu Pont de Canal de l´Orb v roce 1858 se používá jen sedm komor a osm bran.
Oprávněné uznání za stavbu získává Pierre-Paul Riquet, ale mnoho jednotlivých částí kanálu dodávali negramotní bratři Michael a Pierre Medailhesovi. Na stavbě pracovalo i mnoho žen.
Před zdymadly je i lodní křižovatka.
video – Zdymadla Les9Écluses de Fonseranes
Podobný lodní most jsme viděli v Nizozemí a vícestupňová zdymadla ve Velké Británii. Všechna tato místa jsou úžasnými technickými díly a já opět žasnu, co vše je možné vybudovat. Klobouk dolů.
Odjíždíme.
V nedalekém Coursanu nakoupíme v oblíbeném U marketu. Já měl hlad, tak jsem nakupoval očima a je toho skoro za 50 euro. Ale zase nám to chvíli vydrží. Snad.
U přilehlého kempu vylijeme špinavou vodu, dotankujeme pitnou, opláchneme pejska a osvěžíme i naše hlavy. Je to tu dost cítit odpady, ale to asi nevadí hned vedle stojícím osádkám obytných aut.
Na navigaci volím nejbližší cestu na pláž. S dětmi si chceme zaplavat v moři a pak přejet někam do stínu. Jenže po 25 kilometrech je značka zákaz vjezdu obytných aut. Nevím proč, ale nechci riskovat jistě tučnou pokutu. Otáčím se za značkou na malém plácku, chci se vrátit, ale zákazová značka je i tady, tedy do směru, ze kterého jsme přijeli. Teď mám těžké rozhodování. Nesmím jet ani na jednu stranu, jsme uvěznění v prostoru. Přitom na začátku cesty žádná zákazová značka nebyla. Volím časově kratší zlo. Vrátit se těch 25 km zpátky a hledat místo jinde, než spát někde u pláže a děsit se policejní kontroly. Značka vypadala takhle
Zastavuji na pumpě Intermarché pro naftu, Péťa zatím hledá místo na spaní.
Přijíždí mladík na motorce a chce natankovat. Jenže má jenom bankovku a tohle je automatická pumpa na karty. Chtěl, abych mu natankoval na mou kartu, že mi to zaplatí a mával na mě dvacetieurovkou. Mě se vybavila ta scéna u kasy v obchodě se skorofalešnou bankovkou a odmítl jsem ho. Večer mě to mrzelo. Měl jsem mu věřit a pomoct mu. Tak třeba příště.
V osm stavíme na štěrkovém plácku u hřbitova v Coursan, kde jsme u kempu brali vodu.
Stojí tu už dvě auta a s klukem z jednoho z nich se zdravím Bonjour. Až později jsem si všiml, že to byl Španěl. Čech ve Francii mluví se Španělem francouzsky – zase ten jazykový paradox.
V devět večer je venku 30°C, najíme se, dáme sprchu a zuby, Péťa rozestele a půjdeme do hajan.
V deset ležíme, čteme, teplota uvnitř klesla na 29°C, venku je 28°C.
Dnes jsme ujeli 70 km a cestou viděli asi 30 vinařství. Prostě vinařský kraj.
Jinak dnes jsem byl líný si vyndat skleničku a nalít si víno. Při usínání myslím na to, že se tady ve Francii říká: Den bez vína, je dnem ztraceným. Ale i tak, mě se ten dnešní den moc líbil.
Bonne nuit
Poznámka neautorky textu: z holčiny na skůtru se vyklubala ženština v letech, která se před jízdou pravděpodobně posílila něčím ostřejším…