DEN SEDMNÁCTÝ
Budím se v 1:50, je horko k zalknutí, uvnitř máme 29°C. Jasná obloha, úplné bezvětří, je úplněk, otevírám dveře.
Beru Tripa, procházíme se venku a po druhé hodině přijíždí osobní auto. Otočí se na parkovišti hned vedle nás, popojede a zastaví za keřem, který sousedí s naším autem. Motor zhasne, je ticho. Po chvíli se otevřou dveře a někdo vystoupí. Je za keřem, necelých deset metrů od nás. Je sám, nebo je jich víc? Nepoznám to. Trip tiše a temně vrčí, mám strach a srdce mi splašeně buší. Jsem u bočních dveří auta. Mám si vzít bejzbolku, nebo pepřák? Po chvíli se ozve vylévání nějaké tekutiny a po okolí se rozplývá velký smrad. Zabouchnutí dveří, start motoru, auto odjíždí.
Čekám, přemýšlím, nechápu to.
Tohle bylo hodně divné a strašidelné. Lehám si v autě, čtu si a při každém zvuku zbystřím.
V půl čtvrté klesá teplota v autě na 26°C a Niky se přikrývá peřinou.
Na uklidnění si čtu kousek Aristokratky od Evžena Bočka. To mám rád, to mě vždy pobaví.
Před pátou se začíná rozednívat, snad už bude klid. Zavřu dveře a konečně usínám.
Někdy během dopoledne snídáme, balíme a v půl dvanácté odjíždíme.
Dnes je opět pod mrakem, zkusíme najít nějaké místo u pláže a vykoupat se.
Tím místem je pláž městečka Saint-Marie (tak se jmenuje i hlavní hrdinka zmíněné knížky).
Na parkovišti dle P4N je zákaz pro obytňáky (později zjistíme, že zákaz platí v celém městečku), nechám auto opodál u odpadních kontejnerů.
S dětmi bereme věci a jdeme na pláž. Péťa zatím zůstává, upravuje a zveřejňuje napsané deníky a později by za námi přišla.
U vody jsme asi dvě hodiny. Takže klasika – koupání, opalování, potápění, vlny, pohoda. Moc mě pobavila Filipa nová hláška. Jak byly větší vlny, jedna se mu při plavání přelila přes hlavu, on zavřel oči, začal divoce kopat nohama a plácat rukama a zoufale volal: “Kamarádi, nenechávejte mě tady!” 😊
Najednou vidím Péťu, jak k nám utíká a volá běž, běž! Rozhlížím se, jestli jí neutekl Trip? Ale volá na mě, že sbalí děti a věci, já musím odjet autem, pak je někde naberu. Prý u nás byla policie, že se tam nesmí stát.
Běžím k autu, startuji a odjíždím. Jiné podobné místo na chvilkové stání jsem nenašel (na vedlejším parkovišti je závora s výškovým limitem 2 m), tak jezdím mezi dvěma kulaťáky tam a zpátky asi dvacet minut. Byl to příjemný, asi patnáctikilometrový výlet a s lidmi na přilehlých posezeních už jsem se znal skoro důvěrně.
Nabírám rodinu, odjíždíme z městečka, loučíme se se Středozemním mořem a finálně se stáčíme na západ. Tím vlastně začíná další etepa naší Velké cesty. Pomyslně jsem si je rozdělil takto:
- Dojet do Francie
- Přejet podél pobřeží Středozemního moře na jih, k hranicím se Španělskem
- Přejet Pyreneje od východu na západ, od Středozemního moře k Atlantiku
- Přejet podél pobřeží Atlantiku na sever Francie
- Přes Německo se v pořádku vrátit domů.
Jedeme po rychlostní silnici a předjíždí nás asi padesát motorek se řvoucími motory. Chlapíci vypadají drsně, předjíždí nás natěsno a vyfotím je radši, až jsou dál od nás. Možná nějací Hells Angels France?
Za městem Perpignan jsou vidět kopce a hory s vrcholy v mracích. Jsme v předhůří Pyrenejí, bude to zase změna počasí proti horku u moře.
Asi po třiceti kilometrech zastavuji na parkovišti a jdeme se podívat na přírodní zvláštnost Les Orgnes d´Ille-sur-Tet. Je to necelý kilometr pěknou cestou, kterou lemují instalace jak od mladýho Bílka.
Na místě je kontrola lístků, které se ale kupují u parkoviště. Toho jsme si nějak nevšimli a zpátky pro ně se mi nechce. Vždyť z dálky je to také pěkné.
Dost mi to připomíná jedny skalní útvary v Thajsku, kde jsme byli s Tomášem. Jen si teď nevzpomenu na název. Ty byly víc do červena.
Chvíli posedíme v pěkném a udržovaném parčíku, necháme tu holky odpočívat a my kluci jdeme na další procházku.
Cílem je asi dva kilometry vzdálená zřícenina Monastere Saint-Clément de Reglella. Na místě se prodíráme křovím a já Filipovi připomínám pohádku o Šípkové Růžence.
Cestou zpátky nás vyděsil místní hafan. Vystartoval po nás, ale díky tréninku s thajskými psy si s ním poradím. Rozmáchnu se, zařvu, pes stáhne ocas a uteče. Filip se děsně vylekal a myslím, že v jeho očích jsem zase trochu povyrostl.
I když je hodně větrno, zkusím našeho létavce. Až na místo jsem nedoletěl, ale tohle také ujde.
video – Skály Les Orgnes d´Ille-sur-Tet
V půl šesté odjíždíme a okolní vinice nahradily sady s dozrávajícími broskvemi a meruňkami.
V jednom obchůdku si nakoupíme meruňky, broskve a banány. Ceny jsou o trochu vyšší než v obchoďáku.
Po šesté hodině hledáme místo na spaní okolo jezera Lac de Vinca. Díky různým zákazům, nepřístupnosti, nebo naší nelibosti nad místy se přesuneme do městečka Los Masos. Zní mi to dost mexicky a doufám, že tu nežije nějaký masový vrah.
Stojíme na parkovišti u kostela a je půl sedmé. Poznal jsem to podle toho, že na kostelní věži zrovna odbíjely zvony. Péťa protočí oči a já s ohledem na klidný spánek doufám, že nebudou bimbat každou čtvrthodinu, celou noc.
S Filipem jdeme na malou procházku na nedaleký Dolmen de los Masos. Jenže ten asi leží na soukromém pozemku. Starší pán a jeho manželka na nás volají a mávají rukama od nejbližšího domu. Jdeme k nim, snažím se vše vysvětlit, omlouvám se. Oba jsou moc milí a přívětiví. Usmívají se a diví se, z jaké dálky jsme to sem přijeli. No, „Čekoslovákii“ znají po celém světě, zatím co na „Ček republik“, nebo „Čekia“ se nechytali. Dolmen jsme neviděli, ale ostružiny tu mají dobré.
V autě zatím Péťa poklidila tu spoušť po narychlo opuštěné pláži a připravila nám večeři.
Já si dal víno, aby ten den za něco stál. Měl jsem k tomu i skvělého someliéra.
Večeře, film v TV, v půl jedenácté je venku 23°C a nedaleko se rozjíždí nějaká oslava s muzikou a zpěvy.
Dobrou, pyrenejskou noc
Dnes si přičítáme dalších 75 kilometrů.