DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
Takže i ve městě se dá vyspat v klidu. Možná je to tím posvátným místem?
Po obvyklých ranních procedurách (venčení, deník, snídaně, hygiena) zamykáme auto a v půl jedné odcházíme.
Procházíme ulicí Boulevard de la Grotte, která sestupuje k poutnímu místu Sanctuaires Notre-Dame de Lourdes. Ulice je plná obchůdků se suvenýry, Niky s Fildou jsou ve svém živlu.
Fotím si rodný dům Bernadetty Soubirousové, kde prožila prvních deset let svého života.
Dojdeme k oplocenému areálu katedrály, ale tam nemůžeme se psem. Rozdělíme se na dvě družstva a v prvním sledu jde Péťa s Filipem, po vystřídání jdu já s Niky. Celý areál je poměrně rozsáhlý a obsahuje mnoho budov s různým účelem. K modlení, uzdravování, meditaci, ubytování, odpočinku. Prošli jsme si jeho velkou část, celý určitě ne. Nechtěli jsme nechat dlouho čekat základní tým.
Mě nejvíc zaujala kaple Saint Joseph. Kdybych někdy stavěl další dům a nevěděl co s penězi, v základu by mohl vypadat nějak takhle. Obří obývák s vjezdem pro Mustanga (ten by stál na čestném místě vedle kuchyňské linky), velké prosklené plochy, obrovská sedačka, bazén v zelené střeše s proskleným dnem, solární panely. Celé by to bylo umístěné na obrovském, mírně svažitém pozemku pod lesem, s výhledem na louku, přes kterou by se klikatil mírný potůček. Sny nikomu neublíží.
Z pítek nabíráme léčivou vodu a já říkám Niky, že kdyby věřila v Boha, možná by jí spravil páteř. A když tak vidím spoustu invalidů okolo (kteří v Boha věří), ať je ráda, že může chodit po svých.
Vydělávat se asi musí na všem. Tady se prodávají lahvičky a kanystry na léčivou vodu, ale hlavně svíčky. Nejlevnější jsou za 3 eura, nejdražší za 500 euro! Ty byly skoro dva metry vysoké a měřily asi třicet centimetrů v průměru. Malé se platí hotově do přilehlých kasiček, velké se platí kartou na platebním terminálu.
Jdeme dál.
Také jsem si všiml žebráka. Když mě neviděl, podíval se na hodinky. Asi aby věděl, jak dlouhá směna ho ještě čeká. Při průchodu turistů okolo cinkal plastovým kelímkem s drobnými mincemi. Když má hodinky, asi tak úplně chudý nebude…
Cestou zpátky se najíme v indickém bistru. Dáme si čtyři meníčka po sedmi eurech a jsou to takové porce, že i já mám co dělat, abych to snědl.
Už jsem si toho všiml i na jiných místech, ale ve Francii mají trochu jiný způsob připojení vody do záchodu. U nás je rohový ventil našroubovaný na vývodu ze zdi, z něho vede hadička ke splachovací nádržce. Tady mají nejdřív hadičku, ventil je našroubovaný přímo na nádržce. Když se poškodí hadička, musí se uzavřít a vypustit voda z celého domovního rozvodu.
Projdeme se po centru a okolo hradu, nakoupíme nějaké suvenýry (včetně trička pro mě, jako odměnu za výšlap v Pyrenejích) a v půl sedmé jsme zpátky u auta.
Doplníme vodu do nádrže a v 19:20 odjezd.
Opouštíme Pyreneje, jejich kopce jsou vidět na obzoru a Péťa mi pouští písničku od Věry Martinové – Až na vrcholky hor.
Cestou jsme si vyfotili lamy a oslíky v jedné ohradě. To by bylo něco pro Káju.
Po osmé hodině kempíme na plácku mezi hřbitovem a řekou u městečka Assat.
Dnes jsme odjeli o 37 km daleko.
A jak by kdysi řekl Pe3czek, dobrou, s kobrou.