DEN TŘICÁTÝ PÁTÝ
V noci jsme tu měli párty. Kluci z vedlejších aut se dost bavili, popíjeli, pouštěli muziku a snažili se přeřvat zpěváky. S Niky jsme si broukali s nimi, až nás to uspalo. Péťa prý nemohla usnout a slyšela, jak rozjetou akci ukončila policie.
V osm ráno je venku 15°C, jdu s Tripem ven a východ Slunce jsem prošvihl.
Jsme v klasickém starobylém přímořském městečku, kde se příjemně úzké a klikaté uličky vinou podél mořského pobřeží.
Oslovili mě dva přiopilí kluci a chtěli cigarety. Nekouřím, tak jsem jim nevyhověl. Po chvíli zmatené konverzace s pletením jazyků zjišťuji, že jsou to Poláci.
I tady stojí vztyčení svědci dávné minulosti.
Nedaleký kemp je plný stanů, aut, karavanů i obytných aut, noc by nás tady stála 36 euro. Do kempů nepotřebujeme. Vyhledáváme klidnější místa bez velké koncentrace ostatních lidí (dnešní noc se v tomhle ohledu moc nevyvedla). Navíc do kempů bychom se museli prokazovat očkováním a děti platným testem.
Vracím se do auta a tam je stále ticho a tma. Ostatní asi ještě spí. Nebudu je budit a jdu se projít ještě na druhou stranu, do centra.
Tam mě zaujala rekonstrukce místního kostela. Opravují, nebo mění střechu a aby jim tam nepršelo, nebo nefoukalo, postavili si provizorní z lešení.
V jedné uličce potkávám Péťu s Filipem. I oni šli na procházku a já myslel, že ještě spí.
V uličkách městečka už to dávno žije. Před obchodem se kolemjdoucím nabízejí živí krabi a čerstvé ústřice, ty vynecháme. Zato si dopřejeme čerstvou bagetu z pekárny. Za tuhle jednu by se daly koupit tři v obchoďáku, ale jak jsme později při snídani zjistili, tahle je několikanásobně lepší. Výtečně křupavoučká.
Do stejné pekárny jsme se vrátili ještě jednou i s Niky. Ta chtěla ochutnat další francouzskou dobrotu, místní makronky. Nabízejí jich tu více druhů v různých variantách a jsou opravdu moc dobré.
V deset hodin dolepím tečky na naší mapě, obléknu si plavací úbor a jdu si zaplavat.
Nejdříve si dopřeji luxus ležení na vyhřátém písečku na pláži. Nechám se zahřívat slunečními paprsky a u toho poslouchám jemné šumění mírných vlnek, dotírajících na pláž. Je to velice uklidňující. Plavání v chladivé mořské vodě je jako bonus a je to skvělá vzpruha na celý den.
Ve dvanáct hodin odjíždíme.
Poodjedeme na západní stranu poloostrova, zaparkujeme na zákazu stání a jdeme se projít na Arche de Port Blanc Roche Percée.
Jdeme kolem pláže, kde to na první pohled vypadá na zákaz koupání.
Po písečných cestičkách dojdeme ke zbytkům stavby Maison des Douaniers. Je tu fantastický výhled na nedozírný oceán, stejně jako na dramaticky rozeklané útesy na pobřeží. Dostává mě nekonečně spektakulární podívaná na vlny dotírající na skaliska. Všeho se nemůžeme dostatečně nabažit. Tohle místo řadím mezi top místa cesty.
video – Útesy Arche de Port Blanc Roche Percée
V autě jsme po půl třetí, pokutu jsme zase asi nedostali a odjíždíme.
Jedeme po dvouproudé rychlostní silnici a Filip pokořil svojí další metu. Zamávalo mu už sto lidí. Výroční pozdrav vyšel na černý Peugeot 206.
Ve městě Quimperlé čistíme vnitřnosti našeho vozu a Filip prohlašuje: „Mě vždycky fascinovalo, jak vylejváš ten záchod. Ale nechci u toho bejt.“
Jinak je tu pěkně. Zprostředkovaně přes fotky to tak nevypadá, ale promenáda nad protékající řekou mezi stěnami z kamenných kvádrů mi dost připomněla zmenšenou kolonádu v Karlových Varech.
Na okraji města jsme si zašli do Mekáče a zase jsme na to šli jinou cestou.
Jak máme velké auto, stáli jsme trochu stranou a dovnitř vstoupili pootevřenými dveřmi bočního východu. Začali jsme si vybírat jídlo na dotykové tabuli, když k nám přišla slečna z obsluhy a co prý tu děláme a jak jsme se sem dostali. Vysvětlili jsme jí to a musíme se prokázat vakcinací, nebo testem. Francie je totiž na Covid semaforu červená a podmínky vstupu do společných prostor se zpřísnily. Ukázal jsem jí na telefonu můj QR kód a on jí nešel nasnímat do kontrolního tabletu. Po pár pokusech O.K. Pétě ten QR kód nešel pro změnu zobrazit na jejím telefonu, dostávala se k němu několik dlouhých minut. Po dětech nic nechtěla.
Jinak je to tady tak, že vstup do bistra je zamčený, zvoní se na obsluhu a ta po kontrole ještě před vchodem pouští strávníky dovnitř.
Na další cestě se bavíme o tom, jak moc se asi musely podmínky ve Francii zhoršit. Viděli jsme totiž slečnu, která jela sama v autě, měla roušku a ještě jednorázové rukavice.
V sedm večer stavíme na malém piknik plácku mezi osadami Kerveur a Kerherneau. Nevím, kam přesně dnes patříme.
Zítra chceme vyrazit na túru, tak půjdeme brzy spát.
Ještě jdu na krátkou procházku k nedaleké výrobně sušenek a místní restauraci.
V půl jedenácté dobrou noc.
Dnes najeto 180 km.