Nevím, jak zbytek týmu, ale já jsem nějakej rozlámanej. Postel doma je prostě pohodlnější a už teď se na ní těším.
Pozdě večer přijel další obytňák a po chvíli vrčení a popojíždění zaparkoval na druhém konci parkoviště. V nočním tichu se to dost rozléhalo a já domýšlel naše večerní hororové scénáře. Speciálně ten o zakrváceném chlápkovi se sekerou.
Možných variant bylo tolik, že jsem radši usnul.
Na chvíli.
Protože ve dvě ráno mě probudila další děsná buřina. Dost často se blýskalo, byl silný liják a hlasitě hřmělo. A že na horách to bývají silné bouřky a mezi kopci se to pořádně rozléhá. Trip se zase stresoval, tak jsem ho utěšoval a spolu jsme to přečkali.
Nevím, v kolik jsem usnul, ale vzbudil jsem se asi v osm hodin. Je jasno a noční bouřka nám zase o kousek víc vyčistila už tak svěží vzduch.
Venčím se s pejskem, pak se vystřídáme s Péťou a já jdu přepisovat předešlé dny.
Po desáté snídaně pod širým nebem. Nekonečná pohoda.
Po snídani siesta a hra člověče nezlob se. Vyhrál ten nejlepší, samozřejmě já.
Na malé posnídaňové procházce jsem potkal paní, co venčila svého psa, viděl dva staříky, kteří klábosili před zdejší restaurací, slyšel kohosi připravovat dřevo na zimu na štípačce a pozdravil místního chlápka u kostela. Prostě ospalé letní dopoledne v malé horské vesničce.
Filip o ní prohlásil, že je postavená v takovém jakoby italském stylu.
V jednu beru Filipa a Tripa na malý výlet na nedaleký vrchol Monte Pouiac v 767 m.n.m.
Cesta vede po úzké a po dešti bahnité cestičce do kopce. Všude je spousta bujné zeleně, která se nám plete pod nohy. Malinko nervózní jsem z velkých, rozhrabaných ploch země od divočáků, ale Filipovi to neříkám, aby se neplašil. Schválně dupu, bouchám klackem do stromů a poňoukám Filipa, aby pořád něco breptal. Což pro něj není vůbec žádný problém. Divočáci jsou vesměs plaší a sami od sebe na člověka nezaútočí. Aspoň si to myslím…
Na vrchol jsme šli jinou cestou, než podle mapy a málem se nám to vymstilo. Při malé svačině od Péti slyšíme v dálce opět hřmění. Začínám si myslet, že to nějak přitahujeme, nebo nám to někdo přeje.
Po pár minutách začíná pršet, přišlo to dost rychle. Filip si bere nepromokavou bundu a mě se nějak seká navigace. Trochu se motáme sem a tam, já nemůžu najít naši cestu po které jsme přišli, ani tu, po které máme pokračovat. Prodíráme se hustou vegetací a křovím, překračujeme popadané kmeny stromů a přelézáme velké a díky dešti kluzké balvany. Do toho nám to v dešti dost klouže v blátě, Trip se bojí bouřky a já se musím před Filipem tvářit suverénně.
Cesta, kterou mám na mapě, není tady v tom lese. Vzpomněl jsem si na Blair Witch a přeběhl mi mráz po zádech.
Zatnul jsem zuby, zabavil Filipa různými drobnostmi a po několika dlouhých minutách jsme narazili na pohodlnou lesní cestu.
Tam jsem si zase vzpomněl na Trishu McFarlandovou, co se ztratila v lese a knížku od Kinga jsem četl dětem na první Velké cestě kdesi ve Finsku. Ta také ke konci svého putování narazila na podobnou cestu, ale jí tam čekalo setkání s velkým medvědem a následně se svým zachráncem.
Po cestě a okolo pěkného domu jsme došli na krásnou asfaltovou silnici a mě se dost ulevilo, že máme vyhráno.
Po točité asfaltce už to byla pohoda a v půl páté jdeme s Fildou do sprchy (každý zvlášť, oba bychom se tam nevešli).
Potom až do večeře hrajeme různé hry. Kanastu, kostky, člověče nezlob se a podobné. Ale úplně nejlepší byla hra, kterou vymyslela Niky. Desková hra na motivy knihy Wings of Fire. Takhle jsme se dlouho nenasmáli. Niky totiž v průběhu hry dolaďovala a upravovala pravidla a všichni jsme se v tom dost ztráceli.
Po večeři, nádobí a hygieně si pouštíme film a je nám moc dobře. Film byl Tajuplný ostrov. Je to Verneovka a volné pokračování Cesty do středu země. Tyhle dobrodružné oddechovky mám rád, jen se to nemůže brát vůbec vážně. Bylo to „velký dobrý“ a už teď se těšíme na další pokračování. To bude možná Cesta na Měsíc. Vřele doporučuji 😊
I Niky se film moc líbil, protože mi po něm namasírovala záda.
V půl jedenácté zuby a spát.
Jo a ochladilo se na 15° C
Dobrou noc.