Spalo se krásně, z postelí vylézáme kolem deváté, poslední Niky.
Péťa dělá snídani a v jednom velkém vajíčku od našich slepiček jsou dva žloutky.
Po snídani jsem chtěl vzít děti do zdejší zpřístupněné jeskyně Grotte di Villanova (proto jsme tu zůstali ještě jednu noc – otevřeno mají jen o víkendu), jenže jsme nějak prošvihli čas. První prohlídka byla v půl jedenácté (to jsme si akorát čistili zuby), další bude až ve dvě. Nu což. Počkáme si a zatím se budeme válet v autě.
Po odpočinku a radši s předstihem, už ve čtvrt na dvě, jdeme zakoupit vstupenky pro vstup do jeskyně. Já s Niky dospělácké za 10, Filip ještě dětský za 8 euro. Péťa nechce, bude hlídat pejska.
Ujímá se nás milá průvodkyně Sonya a vede nás asi 30 metrů lesem ke vstupní bráně do podzemního jeskynního komplexu. Odemkne, dýchne na nás chladný vzduch a my po 41 betonových schodech sestupujeme do útrob země.
Zatím je prozkoumáno 9 kilometrů těchto jeskyní a na prohlídku je zpřístupněno asi 800 metrů.
V podzemí je stálá teplota 11° C, 98% vlhkost a naprosto čistý vzduch.
Samotná prohlídka zabere přes hodinu, hlavně díky detailnímu popisu naší průvodkyně. Niky nám vše zodpovědně překládá a klade zasvěcené doplňující otázky k jednotlivým zastávkám. Prý z ní bude speleolog. Díky tomu máme spoustu informací o zdejším jeskynním systému i jeho jednotlivých částech.
Stáří jeskyní je odhadováno na dva miliony let, objeven byl náhodou v roce 1925 a prý se jedná o nejdelší jeskynní komplex v Evropě.
Stalaktity, stalagmity, columy a ostatní útvary vypadají naprosto fantasticky a nám se toto místo ani nechce opouštět.
Sonyu velice těšil náš zájem, a hlavně Niky zapálení, tak nás bere i do míst, kam se normálně nesmí.
Ukázala nám místo, kudy se přes zatopenou šachtu do jeskyně dostali první objevitelé, vzala nás do uzoučké a nízké chodbičky s dalšími nádhernými útvary a ukázala nám jednoho z mála místních živočichů. Jakýsi malý ráček žije v jezírku s křišťálově čistou vodou, je slepý, ale bojí se světla, které cítí.
Medvěd „Ursus Spelaeus“ nežil přímo v této jeskyni, ale v nějaké jiné, nedaleké.
Mohli jsme si sáhnout i na jeden útvar v řezu. Mimochodem, stalaktitu o délce 20 cm a průměru 1 cm trvá „dorůst“ do této velikosti přibližně dva tisíce let. Tenhle začal vznikat před několika desítkami tisíci lety.
Dovolila nám udělat pár fotek a my jí za vše moc děkujeme. Na oplátku od nás dostane speciální kamínek se čtyřlístkem od naší Jindřišky.
Ve čtyři hodiny opouštíme toto pěkné místo, stejně jako celé pohoří a sjíždíme do úrodné nížiny.
V Udine tankujeme naftu, litr za 1,97 euro. Tedy skoro za stejnou cenu, jako stojí momentálně u nás. Tak konečně jsme tu západní Evropu v něčem dohnali…
Jen Evropská centrální banka mi k tomu připočítá nějaký úrok, nebo poplatek 3,39 %, což nechápu proč. To mi přišlo SMSkou z naší banky.
O kus dál vlaje na jedné budově první ukrajinská vlajka, co vidíme v Itálii a už si připadám, jako doma.
Na druhém konci města jdeme do obchoďáku Panorama na nákup. Péťa chce nakoupit jen pečivo a pár drobností. Ví, jak nakupuji a nechce mě do obchodu pustit. Nakonec si to s Fildou prosadíme a je z toho nákup za 66 euro. Ale zase nám to mlsání chvíli vydrží. Na svoji obhajobu musím dodat, že je to včetně čtyř pozdních obědů, nebo brzkých večeří. Je totiž půl šesté.
Přejedeme o pár desítek kilometrů jižněji do města Palmanova.
To leží 27 m. n.m., má rozlohu 13,3 km2 a žije v něm kolem šesti tisíc obyvatel.
Nejjasnější republika benátská začala toto město budovat v roce 1593, původně jako pevnost proti útokům Turků. Palmanova má z obranných a vojenských důvodů tvar deviticípé hvězdy. Autorem tohoto návrhu je významný architekt Giulio Savorgnan. Město má trojité opevnění: první dvě byla vybudována v období Benátské republiky, poslední bylo dokončeno za napoleonské doby. Každé z těchto opevnění bylo budováno s ohledem k předchozímu tak, aby vznikla navzájem symetrická devíticípá hvězda. Celé opevněné město Palmanova bylo v roce 2017 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Po pádu benátské republiky se město na chvíli dostalo pod vládu Habsburské monarchie, ale roku 1805 je ovládl Napoleon Bonaparte. Poté se Palmanova opět dostala do rukou Rakušanů, kteří jí vládli od 1814 do 1816, kdy město ztratili v rámci Třetí italské války za nezávislost. Během první světové války zde byly nejdříve nemocnice a skladiště, sloužící jako podpora jednotkám na řece Isonzo. Po Průlomu u Caporetta ustupující italské jednotky pevnost zapálily. V roce 1960 bylo město zapsáno jako Národní památka.
V půl deváté se vydáme do městečka na procházku, cestou nás zláká zmrzlina. Je to naše první italská, je vynikající a jeden mega kopeček stojí 1,5 euro. Niky si dala makronku a vše bylo luxusní.
Na náměstí Piazza Grande zrovna probíhají několika denní oslavy přijetí Palmanovy na seznam kulturního dědictví Unesco.
Projdeme se centrem městečka i několika přilehlými ulicemi a v jedné z mnoha pizzerií si dáme pravou italskou Pizzu. Je to opravdu Pizza s velkým P.
Obsluha opět skvělá a za 33 euro i s pitím jsme si všichni moc pochutnali.
Já účet moc studovat nechtěl, ale Péťu tam zarazila položka 4×2 eura. Prý je to za obsluhu, úpravu stolu, příbory a tak. Klasické dýško, jen trochu vyšší. A já se pozastavil nad čtyřmi eury ve Slovinsku…
Oslavy na náměstí stále pokračují a v autě jsme krátce před půlnocí. Tak zapnout bojler, sprcha, zuby a spát.
Dnes to byl opět dlouhý a na zážitky bohatý den.
Popojeli jsme o 54 km.
Dobrou noc.