V předešlých horkých dnech v Itálii jsme snili o dešti, teď se nám ho dostává vrchovatou měrou. V půl šesté mě budí kopie včerejší průtrže, ale v autě je sucho a příjemných 23 °C. Venku je pro nás nezvyklých 16 °C, spali jsme v nadmořské výšce 1.100 metrů.
Děti necháme dospat až do půl deváté.
Procházím se s Tripem po okolí a po chvíli mi volá Péťa. Na parkovišti byla nějaká paní, že prý musíme odjet a že nám poštou přijde složenka na zaplacení 7 euro za parkování.
Tak rychle pobalit a za deset devět jsme opět na cestě.
Ještě rád zmíním, že při procházce mě sami od sebe zdravili kolemjdoucí. To v Itálii neuměli, zase si budu muset zvyknout na jiné chování.
Po pár kilometrech zastavuji na několik fotek a přeletů u obřího mostního díla.
Most Evropy (Europabrücke) je nejvýznamnějším místem dálnice A13 v Rakousku. Překonává Wippskou dolinu jižně od Innsbrucku v Tyrolsku. S výškou 190 m nad zemí byl v době svého dokončení v roce 1963 asi po dobu 10 let nejvyšším mostem v Evropě a také jeho nejvyšší pilíř, s výškou 146,5 metrů, byl nejvyšším mostním pilířem na světě. V současnosti je to nejvyšší most v Rakousku.Výškové prvenství mu odebral Millauský viadukt dne 14. prosince 2004, kdy byl otevřen. Od doby svého vzniku byl most několikrát zesílen a rekonstruován.
Hlavní mostovka spočívá na pěti železo-betonových pilířích, z nichž nejvyšší je prostřední pilíř s výškou 146,5 m. Pilíře se od základu směrem k vrcholu zužují o 2,5 %, tedy jejich průřez se zmenšuje s rostoucí výškou. Mají tříkomorový dutý průřez, přičemž obě vnitřní stěny jsou silné 45 cm, zatímco tloušťka venkovní zdi klesá od 55 cm do 35 cm.
Pro stavbu Mostu Evropy bylo přemístěno 55 000 m³ zeminy a kamene, spotřebovalo se 70 000 m³ betonu, 1400 tun betonářské oceli a 60 tun oceli do předpjatého betonu. Ocelových konstrukcí je 6 000 tun
Stavba mostu si vyžádala 22 lidských životů.
Zřejmě z neznalosti faktu, že pilíře jsou duté, udržuje se pevně moderní pověst, že při stavbě pilířů do výšky nebylo možné vyprostit nešťastné dělníky, protože by mohlo dojít k narušení statiky, a proto jsou prý někteří z nich v pilířích mostu zabetonováni.
Denně po mostě projede až 150.000 vozidel.
Tak nasedat a jede se dál.
Při následném průjezdu Innsbruckem si všímám semaforů. Ty mají opět jiný režim rozsvěcování světel. Pro volný průjezd svítí zelená, ta pak začne blikat a následně se rozsvítí rovnou červená. Naopak už je to stejné jako u nás. Tedy z červené přes oranžovou do zelené.
Stoupá tu i cena nafty. Tankujeme litr za 2,08. Pro tuto chvíli nejvyšší cena celé cesty.
Před půl jedenáctou jsme v Německu a po pár kilometrech si zastavíme na snídani na parkovišti nedaleko malé říčky, kde se děti vyblbnou a protáhnou na přilehlém dětském hřišti.
Odjíždíme v půl dvanácté a domů to máme asi 560 kilometrů.
No a pak už jen široké německé dálnice s kvalitním povrchem. Podél nich širé lány obdělaných polí, stejně jako nesčetnými pastvinami s dobře živeným skotem.
Filip má velkou radost, že i když máme zrychlený přesun, vedla nás navigace přes Německo. Podle naší mapy si všiml, že každou velkou cestu jsme jeli přes tuto spolkovou zemi.
Při průjezdu Mnichovem jsem si vyfotil budovu BMW. To je moje srdcová značka, i když teď už mám úplně jiná auta.
Je 16:40 a my vjíždíme do České republiky.
Domů to máme necelých 200 kilometrů, všude jsou německé nápisy a naftu prodávají za 1,88 euro. Tedy za stejnou cenu, jako v Itálii. A jen pro srovnání, průměrná hrubá měsíční mzda je u nás cca 38.000 Kč, v Itálii je to po přepočtu kolem 60.000 Kč. Co se děje u nás, že máme paliva stejně drahá, ale platy nižší? A když už jsme přejížděli Filipa oblíbené Německo, tam vychází průměrná mzda na necelých 96.000 Kč…
Kdo řekl, že doháníme západní Evropu? Jo pardon, ve výdajích se nám to daří, to je pravda…
Za Chebem začalo pršet a s malými přestávkami to tak vydrželo až domů.
Tisíc bodů za to, kdo uvidí první Říp, získal Filip.
V 19:20 vjíždíme do naší vesničky a zastavíme se u babí a dědy na malý brunch.
Další setkání je u Jindřišky, tam je to i s panákem vodečky.
Před naším domem jsme po deváté hodině. Vybalíme to nejnutnější, následuje sprcha, zuby a uleháme do prostorných a pohodlných pelíšků.
Při usínání myslím na Itálii. Líbilo se mi tam, je tam pěkně. Moře, teplo (někdy až moc), úžasné památky, krásné hory, chutná kuchyně, je tam čilý kulturní i společenský život, historie, kvalitní potraviny atd… Od všeho něco.
Nadchlo mě fantastické zázemí pro obytná auta s místní podporou obcí a měst.
Plánovali jsme toho daleko víc, ale ne vždy se zadaří. Třeba se tam ještě někdy podíváme. Kdo ví.
Dnes jsme natočili 616 přejezdových kilometrů a všechny nás to dost zmohlo.
Jinak celkově jsme najeli 2.875 kilometrů s průměrnou spotřebou 10,5 litrů na sto kilometrů.
Byla to tedy nejkratší z našich Velkých cest.
Celkově bych jí na pomyslném žebříčku bohužel umístil až na čtvrté místo, hlavně díky tomu zkrácení. Top byla Skandinávie, v těsném závěsu za ni Francie, o kus dál Velká Británie. Péťa to má jinak, ta by prohodila Británii s Francií.
Ale i přes neplánovaný návrat jsme si ty tři týdny užili, spoustu toho viděli, a i na tuhle výpravu budeme rádi vzpomínat. Vždyť vzpomínky, ty nám nikdo nevezme. Tedy až na Alzheimera, to je velkej prevít.
No a teď už vážně dobrou noc.
P.S. Po odběrech a vyšetřeních se u Péti borelióza, ani encefalitida naštěstí nepotvrdily. Byla to „jen“ nějaká infekce. Zrovna ten jeden jediný malý, létající prevít měl něco, co jsme vůbec nechtěli. Takže naštěstí bez následků, zdraví je na prvním místě.
Poznámka technické podpory: Tímto děkuji své rodině za velkou podporu!❤️ Nebylo to pro zbytek týmu vůbec jednoduché, protože jste měli své plány a chtěli jste vidět mnoho zajímavých míst, a přesto jste mě v tom nenechali. Za to vám patří ještě jednou mé velké díky a ještě větší omluva….