Díky posunu času nevíme, kolik je doma hodin. Asi o hodinu méně.
Ale my z postelí vylézáme v půl desáté místního času. A to už Péťa byla s Tripem venku. Byla i na Hoře křížů, i když říkala, že tam nepůjde.
Prý je to depresivní, bezútěšné a smutné místo.
Původně to byl vzdor lidí proti komunistickému režimu. V dnešní době je to poutní místo a turistická atrakce.
Oblékneme se a jdeme na to s dětmi. Spousta turistů a prý několik milionů křížů.
Dřevěné, plastové, kovové i skleněné jsou tu nakupené na sobě. Někde uspořádané, někde naházené na velkých hromadách.
Hledám i kříž, který jsme tu uložili před pěti lety s Václavem. Ale to se mi nedaří.
Nedaleko pozorujeme a fotíme námluvy čápů. Pěkně u toho klapou zobáky.
Na parkovišti u auta blbneme, hrajeme hry, Péťa dělá vydatnou snídani. Vedle nás staví autobus a vystupuje z něho asi padesát turistů. Divný pocit na „našem“ parkovišti.
Následuje hygiena, Péťa uklízí, já vypouštím odpadní vodu do kanálu a v 12.15 jedeme dál.
Po cestě směrem na Rigu míjíme velkou ohradu, kde je tak sto srnek a jelenů.
Pořád mě pletou ty názvy. Litva má LT a Lotyšsko LV, i když v názvu státu nemají V.
Před dvanáctou vjíždíme do Lotyšska. Stavíme a fotíme se u cedule s logem Evropské unie.
Hned na první pumpě za hranicemi jsem zjistil, že jsem měl natankovat v Litvě. Nafta je tu dražší asi o tři koruny.
Silnice opět rovina jako podle pravítka. Několik kilometrů se jede rovně, pak mírná zatáčka a zase rovinka. Okolo silnice louky, pole, lesy, prostě pěkná krajina.
Průjezd městem Jeglava je trochu tankodrom, ale Leonid si s tím poradil. Dál na Rigu, hlavní město Lotyšska, už je zase pěkná a široká asfaltka.
Postranní čára je přerušovaná, a pokud nás chce někdo předjíždět, lze uhnout půlkou auta na odstavný pruh a trochu uvolnit místo. Funguje to v obou směrech. Jen jednou nás vyplašil polský kamioňák.
Začal předjíždět a přitom troubil. Když byl vedle nás, začal ukazovat, ať zpomalím. Myslel jsem, že nám něco upadlo, nebo je něco s autem. A on jen chtěl, abychom mu uhnuli. Dobytek.
Péťa kouká do mapy a neví, kde jsme. Ukazoval jsem jí to v mobilu a nějak jsem přeslechl paní z navigace a přejel odbočku.
Musíme tedy dva kilometry po dálnici, tam se z levého pruhu otočit do protisměru a vrátit se zpátky.
Stavíme na pumpě bez obsluhy. Jsou tam jen platební automaty. Zaplatí se kartou dopředu a pak se natankuje. Platím 60 euro za 51 litrů nafty.
Popojíždím kousek vedle na parkoviště a holky jdou do obchodu nakoupit. Staví u mě pán a v autě a nabízí úplně novou elektrocentrálu Honda. S díky odmítám.
Na jídlo jdeme do místního Hessburgeru. Dětem to chutná, nám velkým moc ne. Ale bříška jsme zasytili.
Na další cestu se prohodíme v řízení a je to zvláštní pocit. Jízda vzadu je taková plavná. Hrajeme s dětmi karty a vždy, když jede naproti kamion, nebo autobus, nebo nás někdo předjíždí, se celé auto rozvlní a rozhoupe.
Dívám se do mapy a jsme kousek od Baltického moře. V půl sedmé stavíme na parkovišti a jdeme na pláž k moři.
Voda je studená, ale písek je krásně prohřátý. Trip v něm jančí jako blázen. Alespoň se pořádně vyblbne. My běháme v mělké vodě a stavíme hráze z písku.
Péťa si jde do auta pro karimatku, že si tu zacvičí. Přitom zjišťuje, že ztratila píšťalku na Tripa. Tu už asi nenajdeme.
Niky jde s Péťou, já s Filipem a Tripem jdeme po pláži asi dva kilometry na procházku. Na pláži je krásně a všichni si to moc užíváme.
Je totiž krásný podvečer a nádherně svítí sluníčko. Dost změna, proti předešlým deštivým dnům.
Slovy klasika: nádhera!
Když se vracíme zpátky, volají děvčata, že máme piknik na pláži. Přinesly deku, jídlo, pití, melouna a hodujeme při západu slunce.
V písku jsem si všiml záblesku, jdu tam a ona naše píšťalka. Taková náhoda! Neznamená to něco?
Kolem osmé se vracíme zpátky k autu. Tam zjišťujeme, že v autě nemáme vodu na osprchování. Jsme od slané vody a od písku, takhle spát nemůžeme.
Balíme se, opouštíme tohle pěkné místo a jedeme shánět vodu. Po pěti kilometrech je pumpa. Tam to prý nejde, a posílají nás dál.
Na další pumpě už mají vody dost. Doplním do nádrže, odskočíme si tam na záchod, zkontroluji tlak v pneumatikách a umyjeme okna.
Pak trochu překážíme jednomu nevrlému autobusákovi v cestě, ten troubí jak maniak, tak mu musím uhnout.
Na pumpě je wifina, tak se Péťa připojuje a zamlouvá trajekt z Tallinu do Helsinek. Signál není moc silný, tak platíme nadvakrát.
Doufám, že se platba odečte jen jednou… :-/
Jedeme ještě kousek a hledáme místo pro dnešní nocleh. Ten nacházíme v městečku Ainaži na parkovišti uprostřed obce.
Nedaleko je slyšet opileckou party, tak snad se v klidu vyspíme.
Když jsme chtěli rozložit vnitřní spaní, zjistili jsme, že je všude rozlitá voda. My jsme totiž špatně dotáhli kontrolní otvor na nádrži a voda se při cestě rozlila všude po podlaze.
Takže máme v obytňáčku plovoucí podlahu…
Venku bzučí obří komáři. Asi příprava na sever.
Spát jdeme krátce po půlnoci.
Dnes jsme najeli 261 km.