Budíme se mezi osmou až devátou.
Ráno jsme vyhnali dva komáry. Večer nám nějak proklouzli do auta a byli pěkně nacucaní.
Děti letí na hřiště, my větráme na plotě peřiny, polštáře a pyžama. Kdybych jel okolo, řekl bych si: fuj, socky z východu. Tady vlastně z jihu.
Niky si našla nové kamarády. Jednomu je pět, druhému šest poslouchají norskou skupinu Marcus and Martinus jako Niky…
Dáme si výživnou snídani od naší pečovatelky, následuje lehká hygiena a v 11:45 vyjíždíme zpátky směrem na Savonlinnu.
Za ní stavíme na pumpě doplnit vodu do nádrže.
Za Savonlinnou odbočujeme na vedlejší silničku směrem na Kuopio. Cesta se pěkně vlní mezi lesy a jezery.
Zatím neúspěšně vyhlížíme sobíky. Kdo nějakého uvidí, dostane bod. Rychlost udržuji podle značek – 60, 80, max. 100 km/h.
Dost často jsou tu radary, ale vždy je před nimi značka. Tak snad nám žádná fotka nepříjde. Václave, limity se snažím nepřekračovat.
Je krásný slunečný den. Na průzračně modrém nebi je roztroušených jen pár maličkých bílých beránků.
Najíždíme na dálnici a děti si pouští pohádku v televizi. Pane Berane, to je věc.
Někde na té dálnici nás předjíždí tři motorkáři. Chvíli jeli za námi a pak ten první přibrzdí na naší úrovni, podívá se na mě a ukáže zdvižený palec.
Asi si prohlíželi mapu na zadku auta, kam vyznačujeme červenými puntíky naší ujetou trasu.
Po levé straně dálnice je velké obchodní centrum a na konci Ikea. Je čas oběda (asi tři odpoledne), tak sjíždíme na dalším sjezdu a pár kilometrů se vracíme.
Ikeu známe, máme rádi a chutná nám tam. Dnes si tam zajedeme na oběd. Parkujeme, venčíme Tripa a volám Mátě. Ta má tři pokusy uhodnout, kde dnes budeme jíst.
Je to zvláštní, ale neuhodla.
V Ikea restauraci si dáváme každý své jídlo, děti dětskou porci. Různě si ochutnáváme (všechno je výborné) a za těch 17 euro máme krásně plná bříška.
Je tu volná wifina, tak dojdu do auta pro notebook a posílám Romanovi deník a fotky.
Mezitím si děti hrají v malém dětském koutku a Péťa dojde nakoupit pečivo, dětem nanuka a v akci mističku na mýdlo za tři koruny.
Pak dopisuji další stránky v deníku a Péťa si přes NTB maže z MP3 přehrávače porno.
Roman jí totiž stáhl nějakou muziku, ono se to tvářilo jako muzika (Jesus Christ Superstar), ale bylo to porno.
My si to pustili cestou někde v Polsku a z reproduktorů se ozývalo: “Áách, jé, úůůů, dělej, óóóó, no pane jo, nepřestávej…” a tak podobně.
Smutně se přitom dívám z okna klimatizované jídelny ven. Tam je totiž krásný, jasný a slunečný den. Ale jíst a posílat deník musíme.
Z parkoviště odjíždíme kolem šesté navečer.
Do Kuopia to máme ještě patnáct kilometrů. Je tam největší kouřová sauna na světě. Kouřová proto, že se vytápí postaru, kamny na dřevo.
Vejde se do ní šedesát lidí, kteří se ochlazují v přilehlém jezeře.
Myslel jsem, že Kuopio je nějaká maličká vesnička s velkou saunou. Ale je to větší město s industriálním předměstím a několika obchoďáky.
Pomáhá pan Google, pár kilometrů se vracíme a stavíme na velkém parkovišti u mezinárodního kempu. Na okraji parkoviště asi funguje neoznačené WC. Je to trošku cítit.
K sauně je to asi kilometr lesem. Až na místě zjišťujeme, že přes léto je v provozu pouze v pátek od 18:00 do 21:00. No a dnes je pondělí, tak máme prd.
Sauna je v takové staré, dřevěné chajdě, ale je tu pěkně. Domlouváme se s Nikolkou, že Finsko je světová saunová velmoc, tak tu saunu někde prostě musíme dát.
To je povinnost stejně, jako sobíci a losi.
Cestou zpátky k autu odbočujeme na úzkou lesní cestu odlovit další finskou kešku.
Cestou je pěkný dřevěný chodníček nad močálem a informační tabule o místní fauně a flóře.
Nejvíc nás zaujal obrázek plachtící veverky. Ale nechtějte po mě, abych vám sem napsal, jak se jmenuje.
Finsky si to vážně nepamatuji. Kešku nacházíme a jako bonus nacházíme několik pěkných kozáků.
Péťu jsme ukecávali a dovolila nám je sebrat.
Opodál je nádherný výhled na jezero. Fotíme další sérii fotek a vydáváme se na cestu zpátky.
Jelikož už je pozdě, namátkou vybírám v navigaci cestu asi tři kilometry daleko, opět u jednoho jezera.
Cestou na naše místo podjíždíme dálnici nízkým a úzkým tunelem. Na šířku nám chybí asi dvacet centimetrů z každé strany a na výšku třicet centimetrů.
My máme 290 cm, tunel je 320 cm. Je to divný pocit. A tunely jsou tři za sebou…
Dál vede úzká, štěrková cesta a na ní maličké parkoviště u lesa. Stavíme tam a s Filipem hned letíme k jezeru. Ještě jsme nerybařili a to je nutnost, stejně jako saunování.
Vybíráme plácek u jezera asi třicet metrů od parkoviště. Zítra to dáme.
Filip letí zpátky na večeři a hygienu, já jdu s Tripem na poznávací výpravu.
Hned nad námi je nádherný les. Převládají břízy a borovice. Na velkých balvanech je několikacentimetrová vrstva lišejníku a mechu.
Je slast po tom chodit. Mám jen tričko, sandále, foťák a telefon. A to je sestava, která se do terénu moc nehodí. Nacházím nedalekou kešku v kamenném svahu.
V těch sandálích je to vážně skvělý dobrodružství.
Ale ta příroda za to stojí. A jak krásně to tu všechno voní. Já to nedokážu popsat, ale moc si to s pejskem užíváme.
Po návratu k autu sprchuji děti (jejda, ty už vyrostly), následně i sebe.
Péťa vaří bramborovou polévku a přidává do ní houby, které rostly pár metrů od auta. Ty už jsme si s Filipem prosadili, že si je musíme dát.
U výborné bašty si pokecáme, probíráme dnešní den, a řešíme, jestli jsou houby opravdu jedlé. No, uvidíme ráno.
V půl jedenácté uléháme do hajan. Já si dám dva kalíšky vína, dopíšu deník a všichni si vyčistíme zuby.
V jedenáct se jdu vyčůrat s Tripem ven. Pořád je jasná obloha a venku naprosté ticho. Před půlnocí usínám.
Dnes jsme najeli 198 km.