To vám byla tak klidná noc. Úžasné ticho, čerstvý vzdoušek, prostě balzám na nervy.
Dospělí se budí v osm, Niky v devět, Filip v půl desáté. Z jedné strany je slyšet ržání koní, z druhé vzdálený štěkot psa.
Okolo prochází starý pán. Venčí psa a kolem krouží vnouček na kole.
Sluníčko už na nás čeká nad korunami stromů a láká nás do té pohody. Venku je spousta mravenců a pár obřích hovad.
Vyměnili si směnu s komáry. Asi abychom byli stále ve střehu.
Děti se opět oblékají rychlostí zvuku (no, spíš šepotu), a jdou za svými koníčky.
Za deset deset startujeme a odjíždíme s tím, že se nasnídáme někde na silnici, ať tady neopruzujeme.
Cestou po hliněné cestě se kocháme místní architekturou.
Všechny domky jsou roztroušené různě po lese podél cesty, jsou dřevěné a pěkně udržované s posekanými trávníky.
A nikde nemají ploty. Ne, jako u nás…
Opět se napojujeme na naší pětku a sluníčko máme v zádech.
Je tu ukazatel na Ruské hranice. Chci se tam zajet podívat a vyfotit, ale je to 135 km. Takže Rusko mi opět uniká.
Po cca dvaceti kilometrech jízdy stavíme na pumpě. Beru naftu, vodu nemají. Hned vedle je kiosek, tak jdeme na snídani.
Na naší cestě jsme už obědvali i večeřeli v restauracích, snídaně bude premiéra.
Kupujeme borůvkový koláč, dvě obložené bagety a omeletu s malinovou marmeládou.
Ta je tak vynikající, že si dáme ještě jednu jako nášup. Snídáme venku v pěkném posezení.
Jen vedle sedící Norové nám to kazí čoudem s cigaret.
Přes ulici je velký obchod. Tam si odskočíme na WC. Na pumpě totiž chtěli 1 euro.
Ve vestibulu obchodu je umyvadlo a místo perlátoru natočená přechodka na hadici.
Ta visí hned vedle. Tam napouštíme vodu do lahví na pití i Tripovi.
Na zemi je i odtokový kanálek pro toho, kdo by trochu rozlil. Jako my…
Na další cestě nás předjíždí Nissan s divným malým přívěsem se zvláštními okýnky.
Paní mává, jako zběsilá, mávám taky, ale nechápu proč.
Když nás předjedou, koukám na značku, a oni to sousedé Poláci. Ahóóój.
Další na naší cestě je Suomussalmi, opět je to větší městečko.
Zasekli jsme se hned na kraji, za cedulí začátek města.
Vpravo vidím písečnou pláž, malý přístav na malé čluny a koupající se lidi. Když se koupají oni, my to dáme také.
Stavím auto čumákem k vodě, hned vedle loděk. K vodě to je co by vlaštovkou dohodil.
Tam zjišťujeme, že s tím koupáním to nebude jen tak. Voda je totiž děsně studená. A to v ní stojíme jen do půli lýtek.
Co teprve zbytek těla? A přitom opodál u pláže se ve vodě cachtají malé děti a tři stařenky – klobouk dolů.
Část přírodního koupaliště je hlubší, asi tak do dvou metrů, na části je uměle vytvořená mělčina.
Ta zasahuje asi třicet metrů od břehu. Dá se tam dojít pěšky a voda sahá asi po kolena.
Fotíme se tam na velkém balvanu a kocháme se tou parádou okolo.
U přístaviště loděk je molo. Sundáme si trička, leháme na něj a opalujeme se.
Je krásně jasno, svítí sluníčko a ovívá nás mírný větřík. Dřevo mola má příjemnou vůni, voda pod námi je průzračná a zbarvená do hněda.
Zavírám oči, představuji si, že tohle nikdy neskončí, klimbám.
Po chvíli mě budí zvuk řetězu. Pán odvazuje loďku a nejde se mu dostat od břehu. Seskakuji z mola a pomáhám mu odrazit od břehu.
Vrací se asi po půl hodině a v loďce má čtyři ryby. No a bude večeře.
S Filipem ještě soutěžíme v pouštění lodiček po vodě. Komu dorazí dřív ke břehu, která se nenabourá do trámu mola, čí je rychlejší.
Pro nedostatek materiálu a naší lenost jsou lodičky ze slin.
Mezi tím, co my jsme se flákali, naše Peťulka prala prádlo v kýblíkách a lavorech.
Z Čech si veze skvělý prací prášek na praní. Díky, Alenko a Aleši.
Pak nám připraví vynikající pozdní oběd. Ve tři hodiny máme párky, bramborovou kaši, fazolky v tomatové šťávě a tomatový džus.
Lenošíme, pereme prádlo, ždímeme a věšíme ho na šňůry mezi stromy za autem.
Tak nějak přirozeně vyplynulo, že tady je pěkně, že už tu zůstaneme. Vždyť nikam nespěcháme.
Já s Filipem a Tripem jdeme na procházku, holky prý nám pak možná půjdou naproti. Dojdeme asi půl kilometru a tam cesta končí mezi domy.
Ale zato je tam taková zajímavost: venkovní prádelna. Nerezové mycí stoly s tekoucí vodou a sprškami, ruční mandl a dřevěné stojany na prádlo.
Holky nám přeci jen přišly naproti a my jim ukazujeme tu prádelnu. Jedna starší Finka nám vysvětluje a ukazuje, co a jak.
Perou tu koberečky a přehozy přes gauče. Takové ty velké a chlupaté. A přitom si navíc pokecají se sousedy.
Když se vracíme, najdeme zvláštní kámen a já se rozhodnu rodince ukázat, jakou mám sílu…
Destroyed the stone in Finland
A protože zpátky jdeme okolo pláže, dodáme si odvahu, v autě bereme plavky a jdeme na to. To musíme dát! Přeci nejsme žádní žabaři.
To by bylo, abychom se taky nevykoupali. Vždyť je to Velká cesta. My to dokážeme.
Prvotní namočení je za trest, ale pak je to skvělé. Voda je osvěžující a nakonec se k Péti nevoli cachtáme asi hodinu.
V Lotyšsku, v relativně teplém Baltu jsme se nekoupali, o dalších patnáct set kilometrů severněji už ano!
Jsme hustí borci! (Stejně, jako ty babičky :-D)
V autě máme luxusní studenou večeři. Dnes jsme koupili nějakou rybí pastu a je výborná. Nikdo na chleba nechce nic jiného.
Chvíli rozjímáme, probíráme dnešek, hrajeme hry, čtu cestopisy a řešíme, kam a jak dál.
Venku před autem si rozkládám křesílko a stolek, na něj notebook a lahvičku medoviny a jdu psát deník.
Je deset večer, společnost mi dělá pár vytrvalých komárů, svítí sluníčko a v jezeře se ještě někdo koupe. Chinaski by zazpívali: pohoda, klídek a tabáček.
Deník dopisuji před dvanáctou, pořád je jasno a mě se ani nechce spát. Zítra je pátek třináctého, tak uvidíme, co nám přinese.
Dnes jsme najeli 97 km
PÉŤA DODÁVÁ:
Jsme 12. den na cestě. Stále mě baví udržovat pořádek (na malém prostoru nutnost),
pro rodinu s láskou připravovat snídaně, svačiny, obědy, večeře – ne všechno, protože na některé z jídel (podle časového úseku dne), chodíme do restaurace.
Ani příprava spaní v obýváku není překážkou, tak kolem a kolem, prostě pohoda.
Finsko mě dostalo svým množstvím jezer a bříz – tyto stromy mám od dětství ráda.
Aby to nevypadalo, že píšu z pohádky, tak jestli na Finsku něco, nebo spíš někoho nesnáším, tak jsou to fujtajbl komáři!!!
Tak to bylo mým pohledem. Mějte se krásně a brzy na napsanou.
P.S. V ČR mě nikdy netrápila kolena. Před 2 dny ve Finsku mi levé koleno začalo při chůzi do kopce vydávat podivné zvuky.
Dnes už je to při každém kroku a nepříjemně to bolí. Koleno jsem stáhla, tak uvidíme…