Dnes je pátek 13., jsme třináctý den na cestě.
Probouzíme se s očekáváním, co nás v tento den čeká.
V devět ráno (Filip v deset) vylézáme z auta a venku je jasná obloha a na ní pověšených pár mráčků.
Oblékáme si plavky a chceme si jít opět zaplavat. Než se oblečou děti, pomáhám jednomu Finovi s lodí do vody.
Jmenuje se Jarve (aspoň tak mi to při představení znělo). Za pomoc mi nabízí vyjížďku po jezeře. To se neodmítá! Vysazuji děti do člunu a volám na Péťu, ať nás vyfotí. Říkám Jarvemu, že děti nemají záchrannou vestu, ať jede pomalu. Usměje se a bere za plyn. Péťa na břehu zatíná zuby.
Příď našeho korábu se zvedá, rozráží vlny, ovívá nás svěží větřík a za lodí se dělají dvě velké vlny.
Je to neskutečná paráda. Vyjížďka trvá jen pár minut, ale je to úžasný zážitek. Plujeme s Finem po finském jezeře. Kdo by to byl řekl?
Jarvemu moc děkujeme, společně vytahujeme loď na souš a dáváme mu jednu naší čokoládu.
Náš pan kapitán je nadšený z našeho nadšení a zve nás na odpolední výpravu.
Pojede prý s kamarádem rybařit na ostrov. S díky odmítáme. Po snídani chceme vyrazit na další cestu.
V jezeru ještě vykoupeme Tripa.
Ihned po lodním výletu se jdeme vykoupat na naše včerejší místo. Je pracovní den, dopoledne, tak jsme na pláži úplně sami.
Voda je opět výtečně osvěžující, ale sluníčko nás po koupání pěkně rozehřívá.
Snídáme vedle auta pod markýzou. Poprvé vyndáváme stůl a židle.
Do toho přijíždí náš Jarve a s kamarádem nakládá výbavu na rybaření. Dívá se na mapu naší cesty, a přeje krásnou dovolenou.
Loučíme se s ním a přejeme úspěšný lov.
Po snídani vše balíme, nakládáme a v pravé poledne odjíždíme z tohoto pohodového místa.
Chceme doplnit vodu do nádrže. Na první pumpě chtějí 5 euro, na druhé 3 eura, na třetí vodu nemají vůbec.
Jedeme tedy bez vody a doufáme, že jí doplníme někde dál po cestě.
O 25 kilometrů dál stavíme na parkovišti u další atrakce. Tou je louka se stovkami strašáků na pole.
Vždy je kříž ze dřeva, místo hlavy drn hlíny s trávou a každý strašák je oblečený do různých oděvů. Je to umělecké dílo a jmenuje se Silent People.
Na stěně srubu je i mapa, kam si každý může zapíchnout špendlík, odkud je. Pícháme i svůj.
Procházíme mezi strašáky a máme takovou hru: vždy si někdo vybere svého strašáka a musí o něm říct nějaký příběh.
Kdo to je, co dělá, čím se živí, jestli má rodinu a tak podobně.
Ve stínu je 28°C, na louce je nám děsný vedro. Praží do nás sluníčko, tak tu moc dlouho nepobudeme.
Asi po hodině už jsme opět na cestě.
Mysleli jsme si, že když jedeme na sever, že tu nebude tak horko. Ale opak je pravdou. To počasí si dělá, co chce.
Dál na cestě si všímáme, že řídnou stromy podél cesty a jsou o dost nižší. Taky přibývá aut s velkými přídavnými světlomety na kapotě.
To asi kvůli tmě v zimním období. To je pak opak celodenního světla, co tu teď máme my.
Ráno jsem říkal, že cítím v kostech, že dnes potkáme našeho prvního soba. A taky že jo. Péťa prý kdesi v dálce zahlédla něco, co vypadalo jako toto severské zvíře.
Abychom měli klid, odkýveme jí její prvenství.
Další sobi se pásli podél cesty a první jsem je uviděl já. A to už mi nikdo nevezme.
Vjíždíme do městečka Kuusamo. Na pumpě Shell tankujeme vodu do kanystrů, barelů i nádrže. Ihned je za námi fronta aut, co si jedou také pro vodu.
Jezdí i místní s kanystry. Je tu snad půlka Finska.
V nedalekém K-CityMarketu jde Péťa na nákup a já se připojuji na wifinu. Posílám Romanovi deník a je to zatím nejpomalejší přenos.
Poslat mi to trvá skoro déle, než to napsat. Děti mají hned vedle dětský koutek, tak se ani nenudí.
Do přenosu dat pozorujeme místní obyvatelstvo. Více jak polovina jich jsou plavovlasí. Ostatní asi nebudou čistí Finové, nebo si barví vlasy.
Wi-fi připojení je děs. Pomalé, seká se to, polovinu fotek musím mazat a nahrávat znovu po jedné.
Vzdáváme to a jdeme naproti do obchodního domu Prisma. Tam to snad půjde lépe.
Nešlo. Trápím se s tím asi dvě hodiny.
Mezitím si dáme pozdní oběd v Subway, kde nám také nechtěli dát heslo na jejich wifinu.
Nakonec s radostí zaklapnu NTB, dojdeme si na toaletu a v 18:00 odjíždíme z parkoviště.
Za městem potkáváme další tři soby u silnice.
O pár kilometrů dál je odbočka na farmu se psy Husky. Děti je mají rády, tak tam odbočuji. Otevřeno mají do 15:00, tak máme smůlu.
A navíc by rodinné vstupné bylo za 25 euro. Tak se mi i trochu ulevilo.
Cestou k farmě je i dům s číslem 13. Další třináctka. Ještě, že nejsme pověrčiví.
Na další cestě jsme přejeli Ruku. Ne někomu, ale vesničku s názvem Ruka. V ní je lyžařské středisko se skokanskými můstky a sjezdovkami. Pak byla ještě Kitka. Taky vesnička.
Z hlavní silnice odbočujeme na vedlejší, směrem na vesničku Juuma.
Cca 5 km jedeme po štěrkové cestě a vjíždíme do areálu Basecamp národního parku Oulanka.
Ten byl založen v roce 1957 a má rozlohu 27.000 hektarů. Jsme 11 km vzdušnou čarou od Ruských hranic.
Beru děti a pejska a jen tak v žabkách jdeme asi kilometr po stezce, na kterou vyrazíme zítra.
Jsou tam peřeje na divoké řece, u nich starý dřevěný mlýn – Myllykoski, ale nejvíc je lanový most.
Asi šest metrů nad peřejemi divoké řeky jsou natažená ocelová lana a na nich dřevěné trámky.
Délka mostku je přibližně dvacet metrů. Přecházíme tam a zpět a dost se to houpe.
Vím naprosto jistě, co na to řekne Péťa: NEJDU!
Stejně jí to fotím a pevně věřím, že se překoná a dokáže to.
Jak na tu naší Péťu myslíme, volá nám. Že prý dva metry od auta stojí tři sobi.
Paráda. Tady se nám bude líbit.
Zpátky v autě studená večeře, hygiena, rozložení spaní a do hajan.
Je deset večer, jsme unavení a zítra jdeme na velkou tůru.
Venku je 25°C, v autě 33°C.
Dobrou noc všem dobrým lidem.
Dnes jsme najeli 190 km.