Klidnou noc nám přerušují popeláří, kteří ráno, brzy ráno, velmi brzy ráno (čti v půl deváté) odvážejí nedaleký kontejner s odpadky.
Ten obrovský a luxusní obytňák je Morelo Palace s nápisem First Class in Reisemobile.
Jsou ze Švédska a já mám radost, že i bohatí lidé parkují zadarmo a ne v placeném kempu jako my. Jsme tedy v dobré společnosti.
Je jasná, modrá obloha bez jediného mráčku.
Beru Tripa na procházku a na nedaleké vývěsce zjišťuji ceny povolenek na rybaření.
Na 24 hodin je to 18 euro za dospělého, nebo 9 euro za dítě, na 3 hodiny 12 euro dospělý, 6 euro dítě. O pokutách se nic nepíše.
Také zjišťuji, kde to vlastně jsme. Za mostem začíná NAPAPIIRI HIKING AREA. Je tu značený okruh s délkou 4,8 km, tam se vydáme po snídani.
Zpátky v autě se postupně probouzí i zbytek týmu a čteme pár stránek o Trishe. Už se nadobro ztratila v lese a žere jí podobné množství komárů, jako nás.
Dáme si vydatnou snídani a po malé hygieně vyrážíme do lesa. Dnes nezvykle brzy. Už v půl dvanácté.
Kdo je v práci, asi to nerad čte, ale my máme dovolenou.
V lese jsou pěkné vyšlapané cestičky a kde je podmáčené podloží, močály a bažiny, tam jsou opět položené dřevěné chodníčky.
Stoupáme lesem přes kořeny stromů mezi pěknými borovicemi. Jde z nich omamná vůně, je tu úžasně čistý vzduch, tak to mám rád.
Všude okolo je spousta keříků borůvčí, ale borůvek je tu minimálně.
Vystoupáme až na vrcholek kopce, kde je dřevěná rozhledna v nadmořské výšce 204 m.n.m.
Mám sebou i dalekohled, tak se pokocháme dalekým výhledem. Je jasno a okolo rovina, tak je vidět pěkně daleko.
Všude samé lesy, občas nějaká louka, pod námi se klikatí řeka, to vše přetíná rovná linka silnice.
Dáme si tu malou svačinku a vracíme se okruhem k autu.
Zpáteční cesta se nám časově trochu protáhla.
Objevili jsme totiž borůvkové pole, kde byly zatím ty největší, nejmodřejší a nejlepší borůvky na naší cestě.
Při sbírání (a samozřejmě pojídání) borůvek jsme se dohadovali, čí jsou největší.
Ze začátku jsme se drželi při zemi: jako pecka od třešně, jako nehet na malíčku, jako třešeň.
Pak jsme trochu přidali: jako vejce, ping-pongový míček, jako golfový míček, jako tenisák, jako fotbalový míč, jako medicinbal.
Ale vyhrál Filip, když prohlásil: tati, tady jsou velký koule, jako ty, co mám u pindíka 😀
Když nás viděl Trip, jak jíme borůvky, začal je žrát taky. Ale ten se nezdržoval sbíráním do tlapek.
Ten je okusoval rovnou z keříků. Zkusil jsem to taky, ale pro mě to bylo značně nepohodlné.
Takhle to nejde. Velíme odchod z této borůvkové samoobsluhy. Takhle bychom do toho Rovaniemi nikdy nedojeli.
Jenže o pár kroků dál už zase všichni sedíme na bobku a baštíme. To nejde odolat. Jsou vážně vynikající.
Nakonec přeci jen dojdeme k autu. S Filipem bereme ručník, a jdeme se vykoupat do řeky VAATTUNKIJOKI.
Tam kašleme na plavky a koupeme se nahatí. Pár desítek metrů od nás z obou stran jsou rybáři, ale nám je to jedno.
Je to báječné osvěžení. Voda v řece, i když protéká, je překvapivě teplejší než v jezeře, kde jsme se koupali předevčírem.
V autě pobalíme, dáme malou svačinku a po třetí odpoledne už si to frčíme dál.
Tentokrát směrem na západ do již zmíněného Rovaniemi.
Cestou opět přejíždíme polární kruh, tentokrát jižním směrem. Tady už je to okázalejší místo s velkým parkovištěm a spoustou turistů.
Jen to projedeme a vyfotím z auta.
Při přejezdu jeho slavného mostu si na tachometru všímám, že už jsme na Velké Cestě najeli 3 000 km.
Stavíme u nákupního centra K-CityMarket a děláme si zásoby.
Někdo se nám směje (ahoj Máťo), ale na udržení naší smečky při životě je potřeba velké množství jídla.
Uvnitř zkoušíme bagety v Subway a jsou vynikající.
Gůglíme, kde je Santa Klaus Park a Santa Klaus Village. Po cestě máme nejdřív první zmíněný.
Je to vesnička malých domků na pronájem se zázemím ve velkém hotelu s restaurací.
Nafocené v katalogu to vypadá moc pěkně, ale realita je značně komerční.
Domky jsou sice krásné, ale nahňácané jeden na druhém a okolo je velké staveniště.
Při focení se na nás mračí personál z restaurace. Asi pro ně nejsme dost movití.
Přejíždíme do Santa Klaus Village. Je to to místo s parkovištěm a spoustou lidí, které jsme projížděli cestou do Rovaniemi.
Auto stavíme na parkovišti.
Vše je postavené na Santovi. Stánky, obchody, suvenýry, jeho kancelář, sobi, saně, poštovní úřad se skřítky, husky farma a tak dále.
Z reproduktorů se line vánoční hudba a je to trochu divné, když je tu takové horko. Už je podvečer, tak je většina obchodů zavřených.
Pro mě je to dost velké klišé. To my máme našeho Ježíška a jsme s ním spokojeni.
Dojdeme až na konec areálu. Je tam Santova vesnička z iglú.
To jsou dřevěné domky na pronájem s prosklenou jednou částí ve tvaru vícebokého jehlanu.
Opět namačkané jeden na druhém. Zatím tu nikdo není, areál se ještě dodělává. Jede tu velký byznys.
V obchodě se suvenýry si děti kupují plyšové psy Husky.
Mají z nich obrovskou radost a při placení samozřejmě slibují, jak budou hodné. Ha. Ha. Ha…
Jelikož je už po osmé večerní, zůstaneme tu přes noc. Přejíždíme na boční, klidné parkoviště.
Děti letí na prolézačky, Péťa dělá večeři, já píšu deník, Trip štěká na nedaleké Husky z farmy.
Jinak klid a pohoda, svítí sluníčko a je příjemně teplo.
Po jedenácté si vyčistíme zoubky a jdeme do hajan.
Dnes jsme najeli 140 km a Santa Klaus se tu jmenuje JOULUPUKIN.