Budím se v sedm a v půl osmé beru Tripa, notebook a foťák a jdu sepisovat deník do altánku na břehu jezera.
Takhle brzy ráno je tu božský klid, vane mírný vánek a je úplně jasná obloha. Na nedalekém stožáru je mezi ostatními i česká vlajka.
Třpytivý odraz slunce se zrcadlí na hřbetech malých vlnek na jezeře a pokud neprojíždí auto po nedaleké silnici E75, je naprostý klid.
Je mi tu moc dobře.
Před devátou hodinou přijíždí několik autobusů plných turistů.
Jeden stojí hned vedle nás, vrčí mu motor a „ředitel tohohle autobusu“ každých pět minut zatroubí. Asi aby se mu neztratili platící zákazníci.
Ti jsou rozprchlí po parkovišti a všichni dělají úplně stejné fotky. Halekají na sebe německy, polsky, i česky. Idylka skončila a já dělám, že tu vůbec nejsem.
Budí i ostatní z týmu. Dopíšu odstavec, počkáme pár minut, až zmizí fotkomilní turisté a jdeme si znovu zaplavat.
V jedenáct dopoledne, po luxusním vykoupání s rybičkami máme další skvělou snídani.
Po dvanácté jdeme na procházku. Od parkoviště přes domek se suvenýry…
…stoupá dřevěné schodiště na vrchol nedalekého kopce.
Okolní obří balvany jsou tady z poslední doby ledové.
V jednom je i malá jeskyňka, kde se na chvíli můžeme schovat před slunečním žárem venku. Je to příjemné.
Na vrcholu je dřevěná vyhlídka na okolní krajinu. Je tu s námi i pět Francouzů.
Po jejich odchodu jsme tu úplně sami, chvíli lenošíme a pak si dáme i příjemnou rozcvičku.
Dole v obchodě se suvenýry nakoupíme pár drobností a následuje další koupání. Tomu nejde odolat. Je krásně teplo a voda moc příjemná.
Péťa mezitím pobalí naše věci a po třetí odpolední jedeme dál. Abych napsal pravdu, ani se mi nechce. Je tu vážně moc pěkně.
Další v plánu máme město INARI. Je to centrum Sámské kultury. Ale je to turistické místo zaměřené na zisk.
Velké muzeum, stánky, přístav plný drahých jachet, hotely, kempy, drahá nafta, placená voda a tak podobně.
Uděláme fotku z auta, projedeme město a pokračujeme dál. Tohle není moc pro nás. My radši přírodu.
Péťa nachází v mapě od Romana (už jsem ti Romane, děkoval? Díky kámo) nedaleký národní park LEMMENJOEN/KANSALLISPUISTO.
Odbočujeme k němu a jedeme přes třicet kilometrů po prašné a kamenité cestě. Celá cesta je oplocená a do parku žádný vstup.
Na jednom malém plácku se alespoň vyčůráme a protáhneme naše těla. Trvá to asi pět minut a k autu se slétají stovky obřích a dotěrných hovad.
Správně je to asi Ovád, ale tímhle názvem to zná každý. Máváním rukou je odháníme, ale moc to nepomáhá. Volíme ústup.
Okolo auta je jich tolik, že poslední Péťa ani nemůže nastoupit. Běží tedy podél auta po cestě asi sto metrů, kdy už to většina hovad vzdá.
Pak rychle naskočí a my se vracíme zpátky. Tenhle výlet nám tedy nevyšel.
Jedeme po nově vyasfaltované silnici číslo 92 k Norským hranicím. Ta kopíruje zvlněný terén pod sebou a Pétě se z toho dělá špatně.
Nejhorší je, když se blížíme k horizontu a není vidět, kam vede silnice dál. Před vrcholem je stoupání a těsně na hraně je vidět prudký kopec dolů, který následuje.
Z kopce jedu jen padesátkou a je cítit brzdové obložení.
Na několikakilometrových rovinkách jsme úplně sami. Nikdo tudy s námi nejede. Okolní krajina mi připadá, jak někde v australské buši.
Přejíždíme bývalou celnici na Finsko/Norské hranici a po přejezdu mostu jsme v Norsku.
Po pravé straně máme řeku s krásnými písčitými plážemi. Po chvíli nám dochází, že to nejsou pláže, ale břehy řeky, kde poklesla hladina.
Chceme si tam zajet a vykoupat se. Volíme jednu štěrkovou cestu dolů z kopce. Kopec je dost průdký.
Tady se ale neotočím, musíme sjet. To se nám po nervy drásajícímu sjezdu daří, ale přímo k vodě se stejně nedostaneme.
Celé místo je oplocené a slouží, jako pastvina pro stádo krav. Další štěrkovou cestou vyjíždíme nahoru a jde to ještě hůř, než dolů.
Jsme dost těžcí, kola prokluzují, ale Leonid to dokázal.
V půlce kopce nás předjížděl pán na čtyřkolce a dost se divil, co tu děláme.
Vjíždíme do města KARASJOK. Zní dost rusky, ale je úplně Norské. Stavíme na pumpě a ptáme se na plyn a vodu.
Plyn nemají a vodu nás ochotná slečna pumpařka nechala natankovat z hadice za pumpou.
Nafta tu stojí 15,5 NOK (x2,8,- Kč) a zatím jí máme dost.
Přes pěkný most
přejedeme řeku a za kulaťákem rovně stavíme na parkovišti u zrušené benzínky. Jeden obytňák tu už stojí, tak je to v pohodě.
Z mostu jsme viděli písečnou pláž a koupající se lidi. Beru děti, plavky a jdeme si zase zaplavat. Péťa chce zatím poklidit a uvařit.
Spolu si všímáme, že se nám čas srovnal opět s tím naším doma. Ve Finsku by bylo o hodinu víc. Teď je tedy půl sedmé.
Na obloze svítí jasné slunce a je 32°C.
Koupání v řece je skvělé. Na břehu i na dně je jemný píseček a uprostřed řeky silný proud.
Funguje jako protiproud v bazénu. Místní omladina nedaleko prohání motorové čluny a vodní skútry.
Jsme tu asi hodinu. Pak se oblékneme a vracíme zpátky.
V autě měním plynovou bombu.
V té plnící, od pana Berana bylo čtrnáct litrů kapalného plynu a vydržel devatenáct dní plného provozu, jen bez topení.
Tedy celou cestu až za hranice Finska. Plynovou bombu máme obyčejnou, jako náhradní z Čech.
Tu nikde na cestě nevyměníme, tak jí máme jako nouzovou, než najdeme plynovou stanici a doplníme plyn do té původní.
Péťa nám servíruje špagety s kečupem a sýrem. Následuje sprcha, stlaní a v deset večer už ležíme pod peřinami.
Jsme unavení z cesty, vedra, koupání i časového posunu.
Vedle nás se staví další dva obytné vozy, tak tu nebudeme sami. Lavičku před čumákem auta ještě využívá značně opilý Nor.
Vizáží mi trochu připomíná našeho Bobana. Kouká na nás, mává rukama a s někým se hádá, i když je tu sám.
Bejsbollku mám po ruce, ale on po chvíli pokojně odchází.
Dnes jsme ujeli 190 km a na Nordcap to máme vzdušnou čarou 169 km. Po silnici přibližně 240 km.
Ještě k Finsku: V několika cestopisech jsem se dočetl, že přejezd této země je dost nudný.
Dlouhé rovinky, stále ta samá příroda, prostě nuda. Ale mě to strašně moc bavilo.
Skoro každý den jsme byli někde jinde.
Viděli ohromný kus země, pozorovali spoustu zvířat, včetně sobů, koupali se v jezerech, prošli se po národním parku, saunovali se, přívětivý Fin nás svezl na lodi po jezeře, přejeli jsme spoustu mostů, navštívili pár měst, vystoupali na rozhlednu a hlavně nafotili spoustu fotek.
Pevně věřím, že my všichni na tuhle dovolenou budeme s nadšením vzpomínat a vyprávět až do konce našich dní.