Další klidná noc za námi. V devět hodin je venku světlo, jasno a 24°C.
Podle Romana byla dnes ve Finsku a Norsku nejteplejší noc za období měření.
Obytňáků nás tu nakonec bylo pět a venku někdo seká trávu traktůrkem.
Péťa bere vyvenčit Tripa a hledá volnou wifinu. Neúspěšně.
Po snídani jdeme spolu do nedalekého obchodu REMA 1000.
Ceny přibližně jako u nás. Jen se to musí skoro trojnásobně vynásobit.
V autě dopisuji deník, děti si hrají, Péťa si čte a u toho usíná. Prostě pohoda.
Po jedenácté odjíždíme a nedaleko fotíme budovu Norského/Sámského parlamentu.
Kola Leonida opět směřují na sever. Cesta pozvolna stoupá a citelně se ochlazuje, krajina získává na dramatičnosti.
Z oblých údolí vyrůstají stále vyšší a vyšší hory a skaliska. Divoké řeky jsou sevřené strmými srázy.
V pozadí je vidět plochá stolová hora a na kopcích je spousta kamení. To se hromadí i dole v údolí.
V městečku LAKSELV tankujeme naftu v přepočtu za 43,- Kč. K tomu si tu odskočíme na WC a nabíráme vodu do nádrží, barelů a lahví.
Na wifinu se nejde připojit, tak opět nic nemůžu poslat. Ve vedlejším obchodě COOP děláme malý nákup.
Nejlevnější chleba je za 7 NOK, další už za 43 NOK.
Pár kilometrů za městem je záliv. Dívám se do navigace a je to moře. Konkrétně PORSANGERFJORD, ústící do BARENTSOVA moře.
Stavíme na velkém parkovišti a jdeme vodu ochutnat. Při vystupování z auta mi vypadl foťák bez ochranného obalu.
Na dvou místech prasklo ochranné sklo před displejem a nedovírá se krycí clona před objektivem. Jsem to ale nešika.
Voda je slaná, ale dost studená. I když svítí sluníčko a je 22°C, na koupání to není.
Na parkovišti stojí pár osobních aut, obytňáků a autobusů.
Zrovna, když lepím další kolečka pro vyznačení naší trasy, přihrne se k nám pár německých důchodkyň.
Chvíli si povídáme a ony nám závidí naší cestu i prázdniny. Prý si to s námi vymění. Němci mají jen šest týdnů.
Péťa na to, že aspoň něco máme lepší… Fotí si mapu. S úsměvem povídám: “Ein foto, zehn euro.”
Zděsí se, a odpovídá: “Pozdě, už to mám vyfocené.”
Stavíme kamennou mohylu a prohlížíme si nedaleké sámské suvenýry.
Venku je 18°C, ještě ráno jsme měli 35°C. Péťa si bere tepláky a mikinu.
Z parkoviště odjíždíme po třetí hodině a stále víc a víc se přibližujeme k Nordcapu.
Cesta se vine podél pobřeží. Z jedné strany silnice jsou vysoké kopce, skály i strmé útesy, z té druhé moře.
Místy se těsně přimyká k silnici, místy ustupuje dále. Je zrovna odliv a někde jsou mělká místa desítek metrů odkrytého dna.
Potkáváme další a další soby. Jednotlivé kusy i malá stáda. Pár jich stojí i v silnici a vůbec jim to nevadí.
Nevadí to ani projíždějícím řidičům. Prostě přibrzdí, nebo úplně zastaví a chvíli počkají. No a co? Vždyť přeci není kam spěchat.
Cestou projíždíme i několik tunelů. Jsou to jen surové díry vytesané a vystřílené skrz skálu s položeným asfaltem na silnici.
Na stropě je stužka žlutých světel a po stěnách stéká voda. Péťe to nedělá moc dobře a to ještě netuší, co nás čeká.
Některé jsou dlouhé pár set metrů, nejdelší má necelých sedm kilometrů.
Jmenuje se NORDKAPPTUNNEL a vede pod mořským zálivem, v hloubce 212 metrů pod jeho hladinou.
První tři kilometry se jede z docela prudkého kopce. Zařazenou mám čtyřku a přerušovaně brzdím.
Pak je kilometrová rovinka a jeden a půl kilometru do mírného kopečku. Následuje zlom a prudké, kilometr a půl dlouhé stoupání.
Jedeme na trojku, motor točí dva a půl tisíce a asfalt je mokrý. Tady zastavit, už bych se nerozjel a musel to celé couvat dolů.
Což nevím, jak by s těžce naloženým autem a zadními bubnovými brzdami dopadlo…
Péťa má zaťaté ruce do opěrek sedačky, skřípe zuby a na klíně má bílý povlak ze zubní skloviny. Zdravíme naší paní zubařku.
Po projetí tunelu vjíždíme na ostrov MAGEROYA. Silnice i nadále kopíruje pobřeží a já si uvědomuji změnu vegetace.
Nerostou tu stromy. Okolo jsou jen skály a kopce porostlé trávou, vřesy a nízkými křovinami.
Stoupáme výš a výš a vjíždíme do nízké oblačnosti. Viditelnost se místy snižuje na padesát metrů.
Na jednom kopci se mraky protrhávají a my máme pěkný výhled do okolí.
Stavíme, venčíme se, jdeme se proběhnout a stavíme další a další kamenné mohyly.
Péťa s Tripem nachází do běla vysušené obratle nějakého zvířete.
Jedeme dál na sever. Další prudký kopec a nekonečné stoupání. Opět řadím za tři a v těch mracích tlačím i očima.
Šest kilometrů před falešným Nordcapem, kde se platí vysoké vstupné, stavíme na parkovišti.
Náhodou jsme trefili místo, odkud vede pěší trasa na ten “pravý Nordcap” *
Což je nejseverněji pěšky dosažitelné místo Evropy. Prostě konec světa.
Venčím se s dětmi i pejskem. Péťa nám mezitím připraví výživnou večeři. Konzervu guláše s chlebem, jahodový kompot, sušenky.
Venku staví Škoda Octavia combi. Sedí tam pět mladých lidí.
Různě vystupují a nastupují, fotí sebe i okolí a vykecávají se u toho. Po chvíli chlapec startuje a odjíždí.
Jenže jedno děvče stojí u pravých zadních dveří. Rozjíždějící se auto jí najíždí na nohu a ona začne děsně řvát.
Chlapec zabrzdí, zatáhne ruční brzdu a běží se podívat. Pak rychle zpátky do auta, odbrzdit, popojet a utěšit děvče.
Děvčeti se nic vážného nestalo a je to děsná švanda.
Jsme teprve na okraji Norska, ale zatím se nám tu moc líbí. Myslím tu přírodu, ne křičící děvče.
Venčím Tripa, pak sprcha, zuby a v deset večer do pelíšků. Zítra nás čeká dlouhá výprava dál na sever, tentokrát už jen po svých.
Dnes jsme ujeli 260 km, celkem máme najeto 3.802 km.
* (doplněk od Romana: Nordkapp je mys v severní části Norska.
Jedná se o 308 metrů vysoký skalní útes vyčnívající nad mořem, kam se dá dojet po silnici a je to velmi efektní místo pro turisty.
O cca kilometr a půl severněji je nedaleký výběžek Knivskjellodden, není to taková výška nad mořem a je hůře dostupný, proto ne tak efektní.
O tom Jiří píše.)