Další klidná noc. Nám i pejskovi se spalo moc dobře.
Budíme se po osmé a s dětmi se jdeme projít podél moře. S Filipem řešíme vlnu tsunami.
Pořád mu nejde do hlavy, proč bychom prostě nemohli plavat. No, nemohli, no…
Péťa stele a připravuje snídani, Estonci už jsou sbalení a odjíždí.
Na parkoviště přijíždí tři autobusy Německých turistů. Všichni vyběhnou ven a udělají pár úplně stejných fotek.
Strašně tlustý řidič vyndá stolek, na něj několik termosek a křičí: KOFEE! KOFEE!
Turisté se seběhnou, strkají do sebe, vysrknou instantní kafe z plastového kelímku, nahrnou se do autobusů a ženou se dál.
Bylo to dost divné.
To my se v klidu nasnídáme, pobalíme a v půl dvanácté odjíždíme.
Jedeme podle navigace asi sedm kilometrů k čerpací stanici NORGE. Tam mají i plyn.
Kluka, co je tu jako obsluha žádáme o pomoc. Nějak si s tím nevím rady. Plyn jsem nikdy netankoval a trochu se bojím.
V lahvi je velký tlak a plyn zabíjí. Mladík nám huhlavou angličtinou radí, jak zaplatit a k lahvi připojuje tankovací pistoli.
Po zaplacení zkouším plyn pustit, ale nejede to. Volám chlapce na pomoc a ten to s námi prochází znovu.
Musím znovu zaplatit (první platba prý neproběhla), pak už jen stisknout tlačítko a během půl minuty je v lahvi čtrnáct litrů kapalného plynu.
Jo a jak asi tušíte, nebouchlo to. Napojuji zpátky plnící lahev a jsem plně spokojený. Plyn tu stojí 8,5 NOK/litr.
Péťa má domluvené praní prádla v jednom kempu, asi osm kilometrů za ALTOU.
Obeslala tři kempy a ve dvou chtěli, ať se tam ubytujeme. V tomhle jediném to není potřeba. Za jedno praní chtějí 50 NOK.
Parkujeme na místě a rovnou dotankuji vodu do nádrže, barelu a lahví.
Péťa jde prát, já s dětmi pro kešku a k vodě. V řece je silný proud a ledová voda.
Zkouším plavat, ale proti proudu nemám šanci a děti na mě volaly, že couvám.
Filipa do vody házím po krk, Niky jde do půli stehen.
Na kamenné pláži se vyhříváme na sluníčku a stavíme nové koryto řeky. Péťa nám přináší svačinu a chvilku tu s námi pobude.
Okolo proplouvají rybáři na pramici a přes nízké peřeje proti proudu loďku přenášejí.
Asi po třech hodinách má Péťa vypráno, vyždímáno a první várka stačila i uschnout.
Mezitím zvládla i umýt koupelnu a vytřít.
Platíme 100 NOK za dvě várky. Péťa je šťastná (aspoň na chvíli) a po čtvrté hodině odjíždíme.
Za ALTOU je muzeum s autentickými pravěkými kresbami. Stavíme na parkovišti a jdeme si to prohlédnout.
Mezi skalisky je dřevěný chodník se zábradlím a u jednotlivých maleb cedule s popisky. Kdyby to tu nebylo vysvětlené, ani bychom si nevšimli, že tu něco je.
Ale je zvláštní si prohlížet něco, co je tu už sedm tisíc let. Bylo to zajímavé, ale v letáku a na netu to vypadá lépe. Možná lepší světlo, nebo „fotošop“
Další cestou:
O sedm tunelů, jeden most a 56 km dále zastavujeme na štěrkovém plácku u moře, kousek od silnice.
Jsme na silnici E6, někde mezi INDRE ULSVAG a ELVENES. Stojí tu tři obytná auta a jeden přívěs se švédskou SPZkou.
Bavíme se a jsou to Chorvati. Paní jsme potkali u KIRKENPORTU, má pejska Simbu. Akorát berou pruty a jdou rybařit.
Nenecháme se zahanbit, bereme náš prut a jdeme jim to natřít. Jenže je to naopak.
Než natáhnu šňůry na sušení prádla, dám Tripovi jídlo a pití, připravím gril a roztopím v něm, mají už tři ryby.
Několikrát nahazuji a pořád nic. Přitom se každou chvilku vedle ozve jásot a mají další a další úlovky.
Cítím se trapně. My nic. Děti mě tu nechají samotného a jdou k Chorvatům. Šmíruji, co dělají.
Já nahodím tak šest až osm metrů, oni určitě přes dvacet. Přidávám na vlasec olůvka.
Nahodím sice dál, ale díky váze se potopí i splávek. No a větší splávek nemáme.
Je to docela laborování, jako návnadu zkouším chleba i kousek salámu a stejně nic nechytneme.
Jdeme tedy radši grilovat. Máme nakoupené klobásky a báječně si na nich pošmákneme.
S plným žaludkem už nám ani nevadí, že jsme nic nechytli. I když…
V půl jedenácté jdu s Tripem na procházku.
Venku je jasno, vršek okolních hor je nasvícený nízkým sluncem a na strmé skalní stěny LANGFJORDU je krásný pohled.
K tomu nám nad hlavou létají racci, výsměšně na nás pokřikují a mě je zase dobře.
Nejsem si jistý, ale asi nad námi přeletěl i párek papuchalků.
Posílám Romanovi fotku fjordu a on mě na oplátku fotku naší ulice.
V půl dvanácté už všichni ležíme, čteme si a následně usínáme.
Dnes jsme ujeli 88 km.