Péťa nás strašila deštěm, a zatím to tak nevypadá. Venku je 22°C, modré nebe, a někde za vysokým kopcem schované sluníčko.
To nevidíme, jsme totiž v hlubokém údolí. To už se nám dlouho nestalo a sluníčko nám chybí. Zatím…
V noci pršelo, tak je venku dost vlhko.
Brzy ráno, chvíli po probuzení (tedy v devět hodin) už jsme s dětmi venku a připravujeme náš prut na rybářské orgie. Několika uzlíky přivazuji na náš vlasec háček koupený v NARVIKU.
Péťa stele a připravuje snídani. Tu do sebe nahrneme mezi 10:30 – 11:00
Následuje malá hygiena a balení.
V 11:30 vycházíme a po dvaceti metrech se jdeme zpátky převléknout do kraťasů. Je totiž 25°C a dost velké dusno.
Konečný odchod je tedy opět v pravé poledne. Dřív to prostě nestíháme
Prvních 600m jdeme z mírného kopečku po silnici. Následuje odbočka do lesa a začíná turistické peklo. Odbočka je v 34mnm, po dvou kilometrech vystoupáme o čtyři sta metrů výš. Stoupání střídá prudké stoupání a příkré stoupání, následuje strmé stoupání, téměř kolmé stoupání a pro změnu cesta do prudkého kopce. V tom dusnu jsme všichni zpocení a brzy unavení, ale výhled do kraje je nádherný.
Na odpočinek si sedáme na lavičku a v dálce hřmí.
Po třech kilometrech je první potůček a my se v něm ihned osvěžujeme. I Trip je vyřízený a chlemtá vodu, jako by mu šlo o život…
O kus dál, na dřevěných chodníčcích
potkáme mladý manželský pár. Prý před chvílí viděli losici s mládětem. Děti jásají, ale nás se to netýká.
Ten hlahol, co se kolem nás rozléhá, by spolehlivě zahnal i méně plachá zvířata, než jsou losi. Ale děti mají aspoň motivaci.
Začíná poprchávat, a déšť příjemně chladí. Hřmění se přibližuje.
Na pátém kilometru, před třetí hodinou míjíme postarší manžele z Německa. Jelikož mírně krápe, jsou schovaní pod skalním převisem.
Zdravíme se a jdeme dál. Po sto metrech se terén rapidně zhoršuje a prší čím dál víc. Vracíme se k Němcům pod skalní převis a chvíli tam čekáme, jestli to přejde.
Na obloze se udělala pěkná duha, a přibíhá kluk s holčinou. On má na sobě kraťasy a pohorky, ona kraťasy, pohorky, podprsenku a batoh.
Pozdraví, zeptají se, jestli je vše v pořádku, popřejí pěkné počasí a běží dál do deště.
Počasí se nelepší, tak se rozdělíme. Péťa s dětmi a Tripem se vrací, já jdu dál.
Na další cestě chválím toto rozhodnutí. Cesta vede přes obří balvany, po schůdcích a deštěm kluzkých skalách.
Je to jako chůze po ledě. To by děti nedaly.
Vycházím na vrchol a sestupuji k jezeru, které se přede mnou objevilo.
Pomalu a obezřetně sestupuji po skalách, kde se desítky a desítky malých potůčků živených deštěm slévá, a přes kameny a různě velká jezírka zaplňují níže položená jezera a řeky.
Po necelých sedmi kilometrech se dostávám k vodopádu LITLVERIVASSFOSSEN, burácejícího z jezera BASSEJARVE.
To se plní vodou z přítoků, stékajících do něho z okolních kopců a momentálně i dešťovou vodou.
Nad vodopádem je zavěšená vratká, houpající se lávka a při silném větru z ní pozoruji burácející proud vody, padající do hloubky přes 220 metrů.
Každou vteřinu se miliony a miliony kapek s řevem vrhají po skalní skluzavce kolmo dolů a vlévají se do klidného potůčku.
Mám chuť se k nim přidat, zažít tu euforii volného pádu a pak poklidně plynout na hladině do zelena zbarveného potůčku.
Na místě pobudu asi půl hodiny, pokochám se výhledem, něco nafotím, dám si svačinu a vyrazím na cestu zpátky.
Prší víc a víc. Stejně tak i na skalách to klouže víc a víc. Hliněné cestičky se mění v rozbahněné potůčky a já spěchám za první skupinou.
Mám úplně promočené boty (a to jsem si na nich tak zakládal), ale aspoň je jedno, kam šlapu, a nemusím se vyhýbat vodě.
Přemýšlím, jak to asi zvládá Péťa s dětmi? Ti si to asi vůbec neužívají. Cesta samotná děs. Terén, kopce, déšť.
Jezero, vodopád a nádherné výhledy mi ty strasti cesty vynahradili, ale oni tam nebyli a neviděli to.
Snažím se jim dovolat, ale není tu signál. Povedlo se mi to asi až dva kilometry před autem. Oni to mají do cíle už jen kilometr.
Nezdržuji, ať v tom lijáku brzy dorazí do sucha auta. Ale skoro jsem je dohnal.
Na mostku nad potokem opatrně obcházím propadlé místo. To cestou nahoru nebylo. To ten silný déšť a rozbouřený potůček.
K autu dorážím asi deset minut po první skupině. Venku jsou poházené boty a svrchní části oblečení. Vše kompletně promočené.
Zrovna se svlékali a šli do teplé sprchy. Já to samé, ale v rozbouřeném potoce (hladina proti včerejšku stoupla tak o půl metru – dnes už bychom to nepřebrodili).
Vypral jsem tam z nejhoršího všem boty i oblečení.
Sbalili jsme věci, děti si daly sváču, a v půl osmé jedeme do FAUSKE.
Tam natankujeme naftu (zatím nejlevnější v Norsku), projedeme centrum a zaparkujeme u obchodního centra FAUSKE HANDELSPARK, kde už stojí dva obytňáky.
Péťa jde na nákup, já rozvěšuji naše mokré prádlo. Jsme jako kdysi kočovní cikáni.
Kousek od nás stojí pěkný elektromobil TESLA. Těch je tu více, než Hyunduláyjů.
V deset večer už ležíme, venku je 17°C a děti mají hlad. Ani se jim po tom pochodu nedivím.
V půl jedenácté tedy pozdní večeře, znovu vyčistit zuby, a hurá do odpočinkové říše snů.
Dnes jsme najeli 44km