Dnešní noc byla děsná. Nedaleko parkoviště je překladiště kontejnerů, takže rachot. Kousek vedle nás vede silnice, po které celou noc jezdily auta.
Ale nejvíc bylo, že před námi stál kamión s chladícím zařízením, ze kterého mu směrem na nás hučely ventilátory.
Navíc přibližně každou hodinu nastartoval motor, asi aby dobíjel baterku.
Venku je 18°C a svítí sluníčko. Roztahuji markýzu a pokračujeme se sušením věcí ze včera.
Píšu další porci deníku, Péťa jde na nákup, děti si hrají, snídáme.
Je tu silný signál, tak posílám deník i fotky Romanovi na zpracování.
Ve dvě hodiny jdu s Filipem a Tripem (holky s námi nechtěly) na malý výlet do nedalekého dolu na vzácný, růžový mramor.
Mramorový důl je vidět z dálky a bíle září v jinak zeleném kopci.
Cestou k němu na cestě nacházíme menší i větší kousky bílého a růžového mramoru. Malé dáváme do kapes, velké do batohu.
Podívej se, Václave, co tu měli za techniku:
V odbočce do dolu na růžový mramor je zákaz vstupu, ale Filip rozhodl za mě. Podlezl závoru a volal: tak dělej a pojď.
Jdeme jenom pár metrů za závoru a fotíme obří bloky tohoto vzácného minerálu. Těží se jen na dvou místech planety.
Tady a někde v Jižní Africe.
Stoupáme dál po cestě do kopce, a odbočujeme na lesní cestu. Jen tak, protože je to tam pěkné.
Přes cestu jsou vrata s elektrickým ohradníkem. Asi kvůli zvěři. Zákaz tam není, tak projdeme a pokračujeme dál.
Dojdeme až k malé chatce na břehu jezera SVARTVATNET. Na druhém břehu bečí ovce, a cinkají zvonky pod jejich krky.
Ale vidět nejsou.
Je krásné počasí, svítí sluníčko, je teplo a my si výlet trochu protahujeme.
U jednoho domu je i helikoptéra a několik cisteren s palivem.
Ač to měl být původně malý výlet, nakonec jsme ušli pohodových 12km. Neplánované akce jsou nejlepší.
Pěkně jsme se prošli, popovídali si a vyvětrali plíce.
Před naším parkovištěm u obchoďáku jsme objevili velkou hromadu kamení. A víte co? Byl to ten mramor, pro který jsme šli.
Filip řekl, že jsme ty šutry mohli nasbírat tady, a nemuseli chodit tak daleko, ale že to byla pěkná procházka.
Po sedmé hodině odjíždíme. Řešili jsme kam dál.
Chtěl jsem do BODO. Je tam největší sauna na světě, má prosklenou čelní stěnu s výhledem na moře, vytápí se čtyřmi kamny na dřevo a prý se tam vejde 150 lidí najednou.
Ale odradilo mě vstupné. To vychází na 530,- Kč na osobu za hodinu.
A stejně je otevřená jen v sobotu od 12:00 – 18:00. No a dnes je čtvrtek.
Volíme tedy jinou trasu a směřujeme přímo na jih.
Kolem osmé hledáme místo na nocleh a rád bych zase zkusil rybařit.
Po pravé ruce máme SALTDALSFJORD, pak pojedeme dlouho vnitrozemím.
Zastavíme na parkovišti s památníkem hned u moře, a okamžitě nahazuji prut. I když se opodál provokativně mrská ryba, nic nechytnu.
Dá se tohle ještě nazvat rybařením?
Péťa připravuje večeři a přijíždí pán, který nás slušně žádá, jestli můžeme odjet jinam. Že kempaři tady dělají nepořádek a ruší toto pietní místo.
Památník je totiž věnovaný padlým jugoslávským vojákům.
Po jídle, asi v devět tedy odjíždíme a spací místo najdeme pár kilometrů za městem ROGNAN na odpočinkovém parkovišti s WC, vodou i výlevkou na odpadní vodu.
Stojí tu asi deset obytňáků a večer to máme i s programem. Norové sedí u stolku, baví se a zpívají.
Děti si hrají na hřišti, Péťa nám připraví spaní, já vyvenčím pejska.
Při dolepování koleček do mapy se se mnou dá do řeči jeden Nor. Že LOFOTY jsou krásné, ale drahé. To samé cesta podél pobřeží díky trajektům.
Tak uvidíme, kudy pojedeme.
V autě hygiena, pelíšky, knížka. Čtu o Trishe. Tom Gordon obrátil vývoj zápasu ve prospěch svého týmu, a Trisha si řekla, že díky tomu se zachrání.
Pák strávila první noc sama v lese. Děti poslouchají a ani nedutají. Snad nebudou mít špatné sny.
Ještě v půl dvanácté posloucháme norské písně, venku je jasno a 19°C.
Tak vyčůrat a spát.
Dobrou noc.
Dnes jsme ujeli 37km