Jejda, tady se nám zase dobře spalo.
Probuzení, stlaní a rozkoukání jsme ukončili po desáté hodině. Venku je 13°C a přes bachraté mraky se dere sluníčko.
Při snídani hrajeme hru „kde jsme spali včera“ a dostaneme se nejdále čtyři noci zpátky. Těch zážitků je denně tolik, že se to dost přebíjí.
V půl dvanácté vyrážíme na malý výlet na sněhovou pláň, kterou vidíme z okna auta. Zkušeným okem to odhaduji tak na jeden, maximálně dva kilometry.
Cestou překonáváme po kamenech několik různě velkých potůčků a obcházíme rozbahněná místa.
Několikrát se musíme i vracet a hledat jinou cestu. Tím si dost zacházíme, ale výhled do daleka nám to vynahrazuje.
Na pěkných a velkých balvanech se vyhříváme ve slunečních paprscích.
O kus dál je velká plocha svítivě zeleného mechu.
Překonáváme další a další potoky. Sníh se pomalu, ale jistě přibližuje. Jenže naproti za kopcem naproti se kupí černé mraky.
Z toho bysme mohli mít trochu problém. Proto si cestu maličko zkrátíme a jdeme k menšímu sněhovému poli.
Tam chvíli blbneme, koulujeme se, kopeme díry do sněhu polní lopatkou, kterou jsme táhli sebou a sjíždíme kopec na mojí bundě.
Fouká studený vítr, je pořádná zima, na obloze jsou šedivé mraky a Trip do toho lítá sem a tam.
Po půl hodině jsme pěkně vylítaní, dáme si svačinu a vracíme se zpátky do auta.
Cestu zpátky volíme trochu jinudy, i tak opět brodíme desítky potoků.
Na jednom z nich Trip uklouzne, a sjede do hluboké a prudké peřeje. Voda se tu točí dokola pod vysokými kameny.
Udělá pár temp, ale silný proud si s ním dělá, co chce. Naštěstí jsem opět na blízku a za kšíry ho bleskově vytáhnu na pevnou zem.
On se jen oklepe a lítá po kamenech dál.
Do auta dorazíme po páté hodině. Ten můj odhad vzdálenosti mi nějak nevyšel.
Ušli jsme totiž přes 12,5km a z nadmořské výšky 700mnm jsme vystoupali a následně sestoupili z 1.050mnm.
Následuje převlečení do suchého prádla, svačina a odjezd.
Na další cestě je asi padesáti kilometrový úsek, kde se opravuje, nebo komplet předělává silnice E6.
Pracuje se na spoustě úsecích a je tu obrovské množství těžké techniky. To by bylo něco pro Václava.
Někde už je silnice hotová, někde se teprve začíná bagrovat. Vše hotové na tomto úseku má být v roce 2019.
Do města MO I RANA vjíždíme pod mýtnou bránou, kde se platí 44NOK. Aspoň myslím.
Zaparkujeme u obchodu, a s Filipem a Tripem jdeme na nábřeží vyfotit místní zajímavost. Sochu v moři s názvem HAVMANNEN.
Chvíli k ní nemůžeme najít cestu, ale jelikož se nebojíme překážek, podaří se nám to.
V půl deváté si dáme malou večeři v autě a do navigace zadávám další místo, kam se chceme zajet podívat.
Tím je ledovec SVARTISEN GLACIER, u jezera SVARTISVATNET.
Z MO I RANY jedeme zpátky na sever, ale trochu jinou cestou, abychom se vyhnuli placení mýta.
Je to čtyřicet kilometrů daleko, úzkou cestou a přes úzké a subtilní můstky.
Jeden je zavěšený na visutých lanech a poskládaný z takových těch průhledných voštin. Mám stažený zadek strachem.
A co teprve Péťa? Té se radši neptám, ani o ní nezavadím pohledem…
Na místě je cedule s pokynem k zaplacení 150NOK za přenocování. Otáčím se a jedu asi pět set metrů zpátky a parkujeme u lesa.
Sice stojíme dost nakřivo, ale je to zadarmo.
V půl jedenácté ukládáme děti do pelíšků, venčím Tripa a těším se na další den.
Dnes jsme ujeli 129km.