Jako jsou někdy mraky na nebi, jsou i mezi lidmi. Od včerejška se na sebe s Péťou mračíme, a ani jeden nevíme proč.
Ráno povídám: už tě to přešlo? JO! A mračí se dál. Asi k nám připlula ponorka…
Noc byla klidná, a chladná. Jen jsme na provizorním parkovišti stáli děsně nakřivo, tak jsme takoví nedospalí.
Niky se po probuzení zavírá v koupelně, a zkouší různé variace účesů. Po čtvrt hodině vylézá, má úplně mokrou hlavu i tričko. No pane jo…
Krátce po snídani, tedy ve tři čtvrtě na jednu, jedeme na kempové parkoviště u přístavu.
Tam jsme ve 12:54 a na rozpisu stojí, že loď odjíždí v 13:00. Ještě se rychle rozhodujeme, jestli tedy poplujeme, nebo pojedeme pryč.
Prší, a převoz lodí nás vyjde na 630 NOK. Tedy cca 1.700,-Kč. Ale nakonec si řeknu, že když už tady jsme, poplujeme.
Rychle se oblékneme, zamknu auto a běžíme k loďce.
Platím na molu a hodná paní mi nepočítá pejska. Asi kvůli dešti. Dospělý je za 200 NOK, dítě za 100 NOK, pes by byl za 30 NOK.
Loďka vyjíždí přesně na čas, jsme na ní sami s panem kapitánem, a po hladině jezera SVARTIS VATNET plujeme rychlostí 13km/h. Trasa je vzdušnou čarou dlouhá 4km.
Přestává pršet a vysvitne sluníčko. Asi znamení.
Drbu mokrého Tripa a ruce mám od krve. On má totiž chudák potíže s ušima. Jak je má delší a plandají mu, jejich konečky má rozdrásané.
Možná tím, jak se prodírá křovím, nebo to má z toho, jak se oklepává.
Loď pluje asi dvacet minut a vysazuje nás na molu na druhé straně jezera. Tam už čeká asi deset lidí na odvoz zpátky.
Od přístavu stoupáme po kamenné cestě podél burácející ledovcové řeky.
I na tuhle scenérii je úchvatný pohled. Fotíme, točím videa, a vše si navíc nahrávám do hlavy. Tohle si budu pamatovat hodně dlouho.
Z kopce proti nám běží ještě čtyři opozdilci. Fandíme jim, ale loď asi nestihnou. Jestli odjede podle jízdního řádu, budou čekat na další spoj hodinu a půl.
Po třech kilometrech cesty dojdeme k malé chatce, ze které je výhled na ledovec.
Trochu jsem se bál, že budu zklamaný, ale pohled na něj mi bere dech. Údolím, mezi skalními masivy se plazí zářivě modrá, obrovská masa ledu.
Umocněno tím výšlapem do kopce, lapám po dechu. To nejde popsat, ani z fotek to tak nevynikne, ale je to nádherný a úchvatný pohled.
V chatce je starší paní a něco se mi na ní nezdá. Ptám se, jestli je vše v pořádku.
Ona s úsměvem odpoví, že ano. Jen čeká na manžela, který šel až k ledovci.
Chvíli jen tak stojím a pozoruji tu nehybnou krásu. I když on ten ledovec tak nehybný není.
Odlamují se z něho obří kusy, které následně tají, a naplňují koryta řek, a břehy jezer. Led se podle počasí a teplot dokáže do údolí sunout rychlostí až jeden metr za hodinu.
Ledovec SVARTISEN je s rozlohou 370 kilometrů čtverečních druhý největší v Norsku.
Jdeme po obřích skalních blocích ještě asi kilometr. Cesta je o dost těžší, díky překonávání vystouplých hran skal.
Ty jsou i několik metrů vysoké. Na některé vylezeme, některé musíme obcházet.
Trip po nich skáče jako kamzík, což zaujme i německy hovořící rodinu, a zběsile si ho fotí.
Čím blíže jsme k ledovci, tím nabývá na rozměrech. Je větší a větší.
Na jeho čele (které je až čtyřicet metrů vysoké) jsou obří praskliny a dole popadané ohromné, a jistě mnohatunové ledové bloky. Fotíme, točíme, dotýkáme se ledovce. WOW!
Menší kusy ledu se drolí na krystalky asi centimetr v průměru.
Asi po půl hodině se obracíme zpátky a tu obtížnou kamennou cestu si dáme v opačném směru.
V domečku je pořád ta paní a manžel se jí stále nevrátil. Se synem a jeho přítelkyní ho hledají.
Nabízím pomoc, ale zatím to prý zvládají sami. Já se navíc musím postarat o svoje děti.
Opět začíná pršet a kameny jsou hodně kluzké. Niky má nějaké boty se speciální podrážkou se sníženou adhezí na mokrých kamenech.
Je to, jako by měla na každé botě malá kolečka a po těch se vozila. Klouže jí to i na rovině, nejen z kopce.
Ve čtyři hodiny jde proti nám do kopce k ledovci pán s dcerou. Ptáme se, jestli ví, že poslední loď jede v pět hodin, a že se asi nestihnou vrátit zpátky.
Pán odpoví, že to zkusí. A pokud nestihnou, zpátky půjdou lesem podél jezera. Jen tam nevede žádná cesta. No, v tomhle počasí, to si tedy užijí…
Prší víc a víc a v přístřešku u přístavu jsme půl hodiny před poslední jízdou. Jsme úplně promočení a prochladlí.
Nebe je zamračené a voda v jezeře má šedozelenou barvu.
Ale mě to vůbec nevadí. Emocionálně jsem na maximu. V přístřešku to voní dřevem, jako v sauně, a výhled na jezero přes molo je také pěkný.
Všem se nám to moc líbilo.
Chvíli před přiražením lodi k molu přichází i Němci. Manžel se našel, tak jsou kompletní. Kapitán chvíli čeká a vyhlíží ten poslední pár, co šel nahoru.
Přesně ví, kolik lidí vezl. Čekat nemůže, prý to budou muset zvládnout lesem. Jde to, ale je to hodně špatná cesta.
Po vylodění se opět silně rozprší a těch pár metrů k autu nás promáčí ještě víc.
V autě odkládáme mokré oblečení a boty do garáže.
V šest večer odjíždíme zpátky do MO I RANY a fotím Péti oblíbený děravý most nad ledovcovou řekou.
Neposlouchám navigaci a jedeme kratší cestou. Tam je ale mýtná brána s cenovkou 18/44 NOK (že já tu navigaci neposlechl).
Ve městě chceme nakoupit, jenže jsme si vůbec neuvědomili, že je neděle a mají zavřeno.
V půl sedmé se ubytujeme kousek od obchoďáku na parkovišti, a pod markýzou opět rozvěšujeme naše promočené prádlo.
Následuje večeře, hygiena, stlaní a chvilka hraní. Já dopisuji deník a při tom si všímám něčeho neobvyklého. Dívám se z okna a víte co?
Venku je šero a svítí lampy. To je pro nás dost neobvyklé.
Před spaním musím po dlouhé době použít i baterku.
Ještě k té hygieně. Dnes mi ve sprcháči upadlo mýdlo. Za normálních okolností by to nebyl problém.
Jenže tady máme všechno malé, a já měřím dva metry. Ohnout se k podlaze, když se rameny téměř dotýkám stěn, je úkon vhodný pro artistu. Ale dokázal jsem to.
Další koupelnová věc jsou ručníky. Péťa vymyslela, že s ohledem na zabrané místo je nebude brát, a utírat se budeme do dětských plín.
Ty prý i rychleji uschnou. Je pravda, že zaberou méně místa. Ale já mám plochu těla asi tisíc čtverečních metrů.
Takže po sobě jen rozetřu mokro, a zbytek skončí v oblečení. Ale plína pak rychle uschne.
Dnes jsme ujeli 34km a užili si další zážitkový den.