Je devět ráno, venku šedivá tma a 10°C.
Sedím na přední sedačce auta a přemýšlím, jak to popsat.
Celou noc vytrvale pršelo, hustě prší i teď. Máme zamlžená okna a viditelnost v mracích je tak třicet metrů.
I tak si myslím, že pro tuto chvíli jsme na nejúžasnějším místě naší Velké cesty. Není to vidět očima, ale já to mám v hlavě.
Včerejší cesta skalním údolím s obřím vodopádem, náročné šplhání do strmých serpentýn Cestou trolů, okolní hory a skály, to vše zakončené úžasnou vyhlídkou do údolí, stejně jako na pár okolních dřevěných domků a moderní stavby ze surového betonu se zelenými střechami.
(nemůžu vynechat ani skvělou večeři od naší Péti).
Ta kombinace je pro mě nepochopitelně úžasná a s přehledem přebíjí ty předešlé dlouhé přejezdy autem po E6ce z MO I RANY, přes TRONDHEIM až sem.
S dětmi si lehám do obýváku na postel a čteme další část knihy o Trishe.
Ta právě prochází bažinou a já to Filipovi přirovnávám k Finským močálům, kde jsme málem přišli o Tripa.
V půl jedné (po snídani a ostatních ranních procedurách) odjíždíme a mě se odsud ani nechce.
Dál stoupáme do kopce úzkou silnicí se spoustou zatáček, při dvaceti až třicetimetrové viditelnosti v mracích.
V kombinaci s téměř sedm metrů dlouhým, a dva a půl metrů širokým autem je to vynikající koktejl.
Po přejetí přes vrchol se oblačnost ztrácí, a dolů z kopce se jede o poznání lépe.
Ale jen do jedné z mnoha utažených zatáček. Tam leží uprostřed silnice na zemi plastový kanystr s nějakou růžovou kapalinou.
Brzdím, dám varovné blinkry a prosím Péťu, ať ho dá na stranu. Aby do něho někdo nevrazil a nestal se malér. Péťa kanystr odnese na stranu a jedeme dál.
Jenže hned za zatáčkou je odstavený autobus z Litvy a kolem plno důchodců na silnici.
Z nějakého důvodu to v pravotočivé zatáčce řidič vzal moc ostře a rozpáral celý bok autobusu o vyčnívající skálu.
Takže ten kanystr tam dali asi narychlo schválně, místo výstražného trojúhelníku. Ale už tam nesli normální trojúhelník, tak jsme se ani nevraceli a jeli dál.
Ale muselo se to stát těsně před námi.
Nikomu se asi nic nestalo, ale i tak na to myslím v každých takových zatáčkách.
O pár kilometrů dál je velké parkoviště, restaurace a kemp. I když prší, je tu plno lidí. To bude určitě pěkná podívaná. A taky že jo.
Auto stavím na drzouna na kraji kempu pod restaurací a jen tak v pantoflích (které v tom dešti dost kloužou) se jdu podívat.
Péťa nechce pustit děti do mokra, beru jen Tripa.
Řeka VALLDOLA tu protéká sevřenou skalní soutěskou GUNDBRANDSJUVET.
Velice silným proudem a za mohutného hukotu se ta obrovská masa vody žene mezi velkými skalními bloky. Nad tím jsou udělané kovové vyhlídky a můstky.
Déšť nikomu nevadí a všichni si tu podívanou nadšeně fotí a natáčí.
Do města LINGE jedeme na trajekt. Ihned po příjezdu do přístavu pozorujeme naší loď, která zrovna připlouvá. Máme to skvěle načasované.
Na velkém displeji svítí informace, že do odplutí zbývá sedm minut. Platím 317 NOK a po rychlém výjezdu aut z trajektu, na něj najíždíme i my.
Všechno je dobře zorganizované a plynulé.
Do EISDALU plujeme na lodi AUKRA rychlostí 18km/h a cesta přes NORDDALSFJORD nám trvá asi 15 minut. Tři kilometry za 900,- Kč…
Dnes kvůli počasí litujeme všechny motorkáře. Ale jen do doby, než potkáme dalšího cyklistu. Podotýkám, že stále prší.
Filip potřebuje čůrat, a na jedné zastávce se mu nechtělo ven:
Blížíme se k dalšímu TOP místu Norska. Tím je GEIRANGERFJORD. Je to prý nejmalebnější ze všech fjordů, a je zapsaný i v seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Jenže: dnes je hnusně, prší a je zataženo nízkou oblačností. K tomu parkoviště s vyhlídkou na fjord nad serpentýnami je obsazené osobními auty a navíc zablokované čtyřmi autobusy turistů, kteří se navíc motají po silnici, a v dešti fotí nízké mraky. Nejdřív jsem si zanadával nad neohleduplností autobusáků, ale pak jsem si při sjíždění prudkého kopce uvědomil, že bychom kvůli počasí stejně nic neviděli.
O to víc jsme si užili prudký sjezd. Ten je možná ještě prudší, a je na něm více zatáček, než na TROLLSTIGENU. S těžkým, a naloženým obytňákem je to vážně děs.
Nějak jsem zapomněl na základní poučku sjíždění prudkých kopců s těžkým autem, neprozřetelně vyřadil, a sjížděl dolů na neutrál. To jsem si uvědomil až při vadnutí brzdového pedálu a charakteristického zápachu pálejících se brzd. Okamžitě jsem zařadil rychlost a ještě více zpomalil. Péťa tiše úpí. Od mokré vozovky se brzdy rychle ochladily, i tak se na nich dole po zastavení okamžitě odpařovaly kapky vody.
V jedné úzké levotočivé zatáčce si na pohodu zastavilo asi deset motorkářů z Rakouska. Kdyby zrovna něco jelo naproti, nahrnul bych jim motorky ze srázu do fjordu. Blázni…
Dole u vody na parkovišti čekáme na vychladnutí brzd. To si krátíme rybařením a pozorováním turistů i obřího trajektu. Ten vplul do fjordu, naklonil se na stranu (to asi jak se těch několik set, možná několik tisíc turistů nahrnulo na jednu stranu, aby udělali pár fotek zataženého fjordu), dokončil otočku a zase odplul.
Jo a rybu jsme zase žádnou nechytili.
Před čtvrtou hodinou odjíždíme směr VORINGFOSS, přes LAERDALSKÝ tunel.
Projíždíme centrum městečka GEIRANGER a je to tady samý turista, stánky, hotely, občerstvení, půjčovny, kempy a podobně. Nic pro nás, jedeme dál.
Z města se stoupá další sérií prudkých zatáček do strmého kopce. Ani tady si to Péťa moc neužívá, i když není vidět dolů, do toho děsného srázu. Během patnácti kilometrového stoupání vyjedeme o více, než kilometr výše. V jedné z těch desítek stoosmdesátistupňových zatáček říkám Pétě, jestli vzpomíná na ty Finské, plynulé a oblé zatáčky. Odpovědi nerozumím, díky zaťatým zubům.
Nahoře míjíme odbočku na vyhlídku DALSNIBA. Tu nám poradili Češi z Říčan. Jedeme dál, dnes bychom si stejně žádnou vyhlídku neužili. Moc daleko vidět není.
Dáváme si další porci několik kilometrů dlouhých tunelů, i vysokých vodopádů.
Míjíme místo s názvem GAMLE STRYNEFJELLSVESEN. Obrovská masa vody hučí přes mohutné peřeje, jen pár metrů ode mne. Dám pár fotek v dešti a jedeme dál.
Na vysoké skalní stěně je několik fantastických vodopádů vedle sebe.
Do zelena zbarvená voda ledovcového jezera OPPSTRYNSVATNET, napájená dalšími vodopády.
Ve městě LOEN je atrakce SKYLIFT. Je to lanovka s velice strmým stoupáním (to už je skoro jako výtah), s prosklenými kabinkami.
Jel bych se podívat nahoru, jenže z vyhlídky by díky počasí zase nic nebylo.
V LITVIKU tankujeme naftu u pumpy pro lodě na molu. Od moře děsně fouká a já mám problém se udržet na nohou.
Opět se drápeme do prudkého kopce se spoustou zatáček. Vystoupáme do 600mnm a v sedm hodin se usadíme na parkovišti.
Následně si všímám, že část kde stojíme, je placená. Jsou tu i stojany s elektrickou přípojkou, kterou stejně nepotřebujeme.
Tak se přesuneme o padesát metrů dál, kde už to placené není.
Dopisuji deník, a na parkovišti je živo. Auta s hlasitou muzikou, tůrování motorů, turistický fotbálek, pokřikování.
Usínáme kolem půlnoci a to už je klid.
Dnes jsme ujeli 192km a přejeme si dobrou a klidnou noc.