V devět ráno nás budí huhlavé halekání. Dívám se z okna a podle obličejů jsou to korejští turisté. Je jich tu opět plný autobus a motají se po „našem“ parkovišti.
S Filipem hrajeme karetní hru prší.
Děláme to tak, že hrajeme na deset vítězných kol. A i když Fílip vedl 7:0, podařilo se mi hru otočit a vyhrát 10:9. Mám totiž v žilách ledovou krev, Jako Tom Gordon z holčičky.
Péťa dělá snídani
píšu deník, Niky spí.
Dopoledne trávíme odpočinkem, venčením, hraním, úklidem, spaním, psaním, běháním, štěkáním a pokřikováním.
Činnosti si můžete přiřadit k jednotlivým členům výpravy dle vlastního uvážení.
Na parkovišti jsme se bavili i s dalšími Češkami. Milé dámy cestují po Norsku v pronajaté dodávce s mladou průvodkyní.
Jedna z nich povídá, jaké mají děti fantastické prázdniny. Honem volám na Niky a prosím paní, ať jí to zopakuje. Niky si cestu z našeho týmu užívá asi nejméně.
V jednu hodinu odpoledne odjíždíme. Zajíždíme si asi čtyřicet kilometrů k vodopádu VORINGFOSS.
Je to srdcová záležitost pana Berana, takže k němu jedeme kvůli Vám a samozřejmě toho nelitujeme.
U města OVRE EIDFJORD na břehu pěkného fjordu
jsme viděli první (a snad i poslední) velkou bouračku. Osobák s obytňákem byli napasovaní v sobě, ale nevíme, kdo za to mohl. Už byli totiž trochu stranou.
Cesta dále
vedla podél hlubokého kaňonu řeky BJOREIRO do další porce prudkých serpentýn s několika tunely. Ty se v prudkém stoupání točily ve dvou patrech nad sebou.
Na fotce to vypadá, jako vir Eboly a nám se z toho točila hlava.
Auto odstavíme na vedlejším poloprázdném parkovišti – to hlavní se stánky se suvenýry je přecpané lidmi, auty i autobusy. Venku jasno, slunečno, ale fouká silný vítr.
Pěšky se vydáme asi kilometr oklikou na vrchní vyhlídku s velkým hotelem a restaurací.
Na skále jsou kovové vyhlídkové plošiny nad tři sta metrovou propastí.
Z boku zíráme na mohutný proud vodopádu VORINGFOSS. Obří proud zpěněné vody se řítí úzkou skalní soutěskou a z výšky 180 metrů dopadá na skalnaté dno kaňonu.
Dolů je úžasná podívaná na rozstřikující se vodu. Vodní tříšť se dostává i k nám nahoru na proudech silného větru, který fouká po skalním masivu kolmo vzhůru.
Je to tak silný vítr, že vlasy vlají i mě.
Chvíli si tu pobudeme a relaxujeme.
Pohodovou procházkou si zajdeme přes hlavní parkoviště na spodní vyhlídku.
Pokocháme se výhledem, uděláme pár dalších fotek, odlovíme kešku, nasáváme atmosféru místa.
V autě malá svačina a v šest odjezd.
Jedeme stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli sem. Nad městečkem BU míjíme parkoviště nad tím úžasným mostem, kde jsme trávili poslední noc.
O pár kilometrů dál se silnice č.13 zužuje sotva na dva osobáky.
Větší auta se vyhýbají v občasných rozšířeních. Je to vždy tip ťop na šířku zrcátek.
To moje levé jsem musel jednou i sklopit, aby se okolo nás protáhlo auto s obytným přívěsem. Jelo do kopce, tak jsem zastavil a norského řidiče pustil. Poděkoval.
To kamioňák, který se na nás vyřítil v jedné zatáčce, se ani neohlédl. Naštěstí jsme měli možnost bleskově uhnout na malé rozšíření.
Kdyby tam nebylo, viděli bychom zblízka další bouračku. A jelikož by se jednalo o našeho Leonida, bylo by to krajně nemilé.
Oblast, kterou právě projíždíme je silně ovocná. Podél silnice jsou sady a plody z nich se prodávají v malých samoobslužných stáncích.
Rád bych zastavil a něco nám koupil, ale s velkým autem je to problém. Parkovišťátka jsou maličká, jen na osobák.
Takže jablka, blumy, třešně i broskve budeme muset i nadále kupovat v obchodech.
K zblázněnému autorádiu se nám zbláznila i couvací kamera. Při každém sešlápnutí brzdového pedálu se zapne a rozsvítí displej couvací kamery.
Trochu mě to vyděsilo, ale aspoň vím, co se při brzdění děje za námi. Tedy ne, že by to bylo potřeba…
Cestou míjíme další vodopády
A pěkné domky
V TYSSEDALU míjíme odbočku na další TOP turistické místo – TROLLTUNGA (Trolí jazyk). Chtěl jsem tam jít, ale je to 11km terénem tam, to samé zpátky.
To bych šel bez dětí, tak jsem si to nechal na jindy. Třeba to tu na nás počká do příště.
Stavíme na malém parkovišti. Jeho většina je zabraná Němci v dodávkách. Tlačíme se na jeho okraji a opět nahazujeme prut.
Naproti přes fjord je pěkný výhled na ledovec, který se zrcadlí v poklidné hladině mořské vody.
Při jednom nahození a následném navíjení se nám trhá vlasec. Tím jsme přišli i o jednu pěknou rybičku.
Stalo se to Niky a ta je z toho špatná a chce se jí plakat. Utěšuji jí, že to nevadí, že by se to stalo i nám. Ale zrovna to padlo na ní. Vždyť o nic nejde.
V průmyslovém a turisty okupovaném městě ODDA neúspěšně hledáme výlevku na WC. Je to tu dost špatně značené, tak jedem dál.
Před námi na silnici se objevují mokré stopy od protijedoucích aut. Ty se víc a víc rozšiřují a já si říkám, že tam asi prší. Ale ono je to z vodopádu LATEFOSSEN.
Z jezera LATEVATNET teče řeka GRONSDALSLONA a ta se přes velkou skálu rozděluje na dva proudy nádherného vodopádu. Spousta vody dostříkne na silnici, zkrápí auta a ta jí roznášejí dál svým směrem. Kdo tu zastaví, fotí vodopád i ze silnice. Zkouším to taky a po pár vteřinách jsem mokrý a z fotek díky kapičkám vody na objektivu stejně nic moc není.
Děti se v autě dívají na pohádku v televizi a mě maličko mrzí, že je to nebere, jako mě. Pohádku už viděli mockrát a ještě mockrát si jí budou pouštět.
Ale tahle fantastická podívaná už se jim třeba nikdy nenaskytne. Kdyby se podívaly aspoň z okna. No jo, děti. Mají prostě trochu jiné priority.
Další cestou:
Po deváté večer začínáme hledat místo na spaní. Příhodné nacházíme až v deset večer na štěrkovém parkovišti u silnice.
Rovnám auto na nájezdy a jdu se projít s pejskem.
K pozdní večeři máme guláš z konzervy s chlebem.
Večerní idylku opět podtrhuje hučící potok. Venku je 11°C a uvnitř máme příjemné teplo. Zatím.
Dnes jsme ujeli 170km.