Z postelí vylézáme v deset hodin a to už byla Péťa běhat a bavila se s vedlejšími Skoty. Ti jí proti midges poradili přípravek s názvem Swith. Nebo tak nějak. Prý je to jediné, co na ně zabírá. A kdyby ne, máme si hlídat počasí. Když fouká silný vítr, nebo silně prší, nebo hodně svítí sluníčko, nelétají. Takhle napsané to vypadá, že nelétají nikdy. Ale opak je pravdou.
Zatímco Péťa dělá snídani, hraji s dětmi karty.
Po snídani malá procházka a v poledne odjezd. Ve městečku tankujeme naftu a Péťa nás naviguje k jezeru Ness. U nás známé, jako Lochnes.
Za městečkem fotíme místní palírnu. Taková exkurze s ochutnávkou by vůbec nebyla marná, že, Václave.
Navigace hlásí, že je to tam 34 kilometrů, po chvíli přepočítává a najednou je to rovných 100 kilometrů. No tak uvidíme, kudy a jak pojedeme.
Odbočujeme na velice úzkou silničku, kde je nápis, že není vhodná pro široká vozidla. Peťulka se podívá na displej telefonu a povídá: to je dobrý Jiřulko, jen jeď. To se jí to mluví, když neřídí.
Po pár kilometrech se vymotáme z této myší díry a napojujeme se na hlavní A86.
Filip potřebuje čůrat, tak stavím na prvním možném parkovišti. A zrovna jsme se trefili na pěkné místo, kterým je plácek u přehrady Laggan. Ta je dlouhá 700 stop, vysoká 170 stop a zprovozněná byla v roce 1934.
O pár kilometrech zastavuji na břehu jezera Loch Lochy. Vlnkami mírně zvlněná hladina podkresluje protilehlé kopce a my odpočíváme na oblázkové pláži. S dětmi stavím kamenné ostrovy a Péťa nám připravuje piknik. Rybičky v tomatě s pečivem, olivy, fanta. Po svačině se opalujeme, relaxujeme, odpočíváme.
V pět hodin jedeme dál.
V 17:25 zahlédneme po pravé ruce hladinu Loch Ness. A Filip volá: tati, děkuju ti, že jsi mě k němu vzal. Díky tomu budu slavný
Jedeme podél jezera a cestou fotíme oboru s jeleny a zastavujeme v městečku Invemoriston.
Fotím The Old Bridge Invermoriston z roku 1813, na který se vstupuje pouze na vlastní nebezpečí, říčku River Moriston a příjemné místo v lese s názvem Summer House.
Další krátká zastávka je na parkovišti, kde je zrovna další zájezd Čechů. Z místa je výhled na Urquhart Castle. Je to pěkná zřícenina na břehu jezera, ale přímo na ní nejdeme.
Jezero Ness pouze objíždíme. Chtěl jsem se v něm vykoupat, nebo aspoň smočit nohy. Ale buď k němu ze silnice není přístup, nebo je tam velké množství turistů. A přitom je to druhé největší jezero ve Skotsku. Dlouhé je 34 kilometrů, v nejširším místě 1,5 km. Nejhlubší místo se nachází ve 230 metrech.
Ale to nevadí, jezer je tu spousta. Nevyšlo tohle, bude jiné.
Projíždíme městem Inverness a parkujeme na otočce autobusu, kousek za přístavem, hned u moře. Všude okolo létají hejna racků a je cítit mořský vzduch s příchutí rybiny.
Je odsud pěkný výhled na most, přes který zítra pojedeme.
Je jím Kessock Bridge na silnici A9. Jeho délka je 1.056 metrů a nejdelší rozpětí mezi pilíři je 240 metrů. Navrhl jej německý inženýr Hellmut Homberk, otevřen byl v roce 1982, v noci bývá celý nasvětlený, denně po něm přejede 30.000 aut a je vyobrazen i na líci stolibrové bankovky, kterou vydala Skotská banka.
Je za deset minut osm večer. Projdeme si blízké okolí a Péťa nám zatím nachystá vynikající večeři. Maso od Václava s polévkou z Morrison´s – výtečná kombinace.
Přijíždí dva britští důchodci v zánovním obytňáku na podvozku Peugeotu a zaparkovat jim trvá asi deset minut. Pán pořád popojíždí dopředu a dozadu, paní na něj mává z různých konců auta a celkově se jim nějak nedaří auto umístit tak, aby jim to vyhovovalo. Už jsem se chtěl jít zeptat, jestli jim můžu pomoct, ale pak to trápení zvládli sami.
Večerní klasika: sprcha, zuby, knížka, venčení a v jedenáct do hajan.
Dnes jsme ujeli 166 km.