V noci i nadále foukal silný vítr, který cloumal celým autem díky jeho velké boční ploše. Ale spalo se nám dobře. Alespoň já jsem si připadal jako v korábu na rozbouřeném moři.
Vedle nás parkuje příjemný pár z Německa. Spali v hotelu a po Skotsku cestují v Porsche 944 z roku 1985. Motor má 2,5 l se 163 koňskými silami a prý je to velice pohodlné auto na cestování. Skotsko je úžasná země. Pořád zastavují a vše fotí. S tím můžeme jen souhlasit.
Dnes má Péťa stlací krizi. Zčásti za to může i šedivé a deštivé počasí, ale nějak jí to vzalo. Však ono jí to přejde, my si počkáme. Nebo jí s tím stlaním občas pomůžeme? No, uvidíme…
Po snídani se snižuje intenzita deště a my v půl jedné jdeme ven. Než jsme se vypravili, zase začalo pršet. Ono je to spíš silné mrholení, než déšť, ale je to dost lezavé. Děti si proto berou pláštěnky.
Jdeme znovu do jeskyně, protože si jí chceme prohlédnout celou.
Na informační ceduli se dočítám, že když fouká silný vítr z jihu (jako dnes), do nitra jeskyně se nemůže. A pokud silně prší (jako dnes), do jeskyně se také nemůže. Tak uvidíme, jestli nás pustí dovnitř.
Má jí pronajatou jistý Fraser Eadie, který jí zpřístupnil veřejnosti, stará se o ní a sám vede exkurze do jejího nitra.
Péťa hlídá Tripa, já s dětmi si bereme helmy a s příjemnou průvodkyní nasedáme do gumového člunu.
V první laguně je prý jediné místo ve Skotsku, kde žijí dravé ryby Piranhy. Průvodkyně rozdrolí kus nějakého chleba, nebo těsta a hodí na hladinu. Ta se okamžitě začne vlnit náporem malých rybek. Prý je to velmi nebezpečné. Nevím, jestli to jsou opravdu Piranhy, ale Fraser má její obrázek i na vizitce.
U toho fotíme dvaceti metrový vodopád a následně proplouváme pod kamennou bránou do druhé komory. Tam vystoupíme a jdeme chodbou ve skále, po jejímž dně teče potůček.
Dostáváme výklad, kterému rozumím jen okrajově a fotím vstup do podzemí. Fraser a jeho kolegové se systémem chodeb dostali zatím čtyřicet metrů daleko. Nebo hluboko? Nevím. Ale v úzkých šachtách pod vodou to musí být dost náročné potápění.
Nastupujeme zpátky do člunu a vracíme se stejnou cestou ven. Platím vstupné, v tomto případě spíš výlezné (dospělý 6 liber, dítě 3) a můžeme za Peťulkou.
Jeskyně má ještě jednu zvláštnost: v jedné její komoře je sladká voda, v té druhé slaná, mořská.
Ještě jednou si vše důkladně prohlédneme a pak se vydáme na procházku městem.
K vytrvalému mrholení se přidávají i midges (skotsky je to midgie) a já se později dočetl, že tady je to konkrétní druh Highland Midgie – druh malého, létajícího hmyzu.
V Durness se v roce 2007 konal festival Northern Lights Johna Lennona. Navíc sem jezdil na prázdniny jako dítě a v roce 1969 tu byl s Yoko Ono a dětmi na krátké návštěvě.
V autě jsme ve tři.
Pobalíme, rozvěsíme mokré prádlo a odjíždíme.
Naše cesta pokračuje směrem na východ. Jedeme přízračnou krajinou v nízké oblačnosti, po úzké silnici, v dešti, při horší viditelnosti. Díky častému vyhýbání se protijedoucím autům je jízda dost únavná a vysilující.
Připadá mi to jako Camino el Muerte.
V půl páté stavíme na obědosvačinu. Polévka s pečivem, následuje krátká siesta.
Před autem se pasou ovce, je tu opět klid a já jdu na malou procházku. Štve mě, že pořád poprchává. Moc rád bych si zalétal dronem a podíval se po okolí z ptačí perspektivy, ale buď prší, nebo fouká vítr. Ani jedno není pro našeho létavce vhodné
V půl osmé stavíme u hotelu Farr Bay Inn ve vesničce Bettyhill. Jsme asi 350 metrů od písečné pláže, poprchává a je 18° C.
Péťa si bere můj telefon a jde hledat signál. Tady žádný není a ona si potřebuje něco zařídit. Děti si zatím hrály, já psal deník a k tomu jsem si otevřel lahev bílého vína.
V devět večeře, následuje sprcha a film v TV. Po filmu knížka, kolem půlnoci knížka a do hajan.
Dnes jsme se přesunuli o 75 km.
Dobrou noc.