Brzy ráno jsem se s úlekem probudil po sérii hodně hlasitých ran. Buď je nedaleko vojenská střelnice, nebo se blíží silná bouřka. Začalo silně pršet, tak se kloním ke druhé možnosti.
Čtu si, budí se zbytek týmu, povídáme si v posteli. Vyprávím dětem o strýci Pepinovi z filmu Postřižiny. Že Filip je jako on. Pořád mluví a zpívá a breptá a na všechno se ptá a má spoustu hlášek. A Niky po chvíli: tati, můžu se tě na něco zeptat? Čekal jsem nějaké moudro a ona: máš izolepu? Že bysme Filipa umlčeli…
V deset hodin snídaně, po ní si Péťa myje vlasy ve dřezu. Ptám se, proč si je neumyje večer ve sprše. No, přeci nepůjdu spát s mokrou hlavou…
Po snídani malá procházka, v půl jedné odjezd.
Cestou Niky volá: “Jé, hele….támhleta rozhledna vypadá, jako pes.” A on to byl jeřáb.
Projíždíme vesnicí Spitall. To je jako Špitál.
Míjíme spousty větrných elektráren.
Vždy, když někam jedeme, hrajeme hru na zabírání. Ta se hraje tak, že když se vám něco líbí, řeknete zabírám (například stádo krav, balíky slámy, nebo nějaké auto) a je to vaše. Péťa si zabrala velkou farmu a všichni jsme se strašně pohádali, jestli si jí může nechat.
Z hlavní silnice sjíždíme do obce Dunbeath. Zahlédli jsme tam totiž pěkný zámek. Auto necháme u místního trojdomku a jdeme se projít po pláži, podél moře.
Fotíme jeskyňky v úžasných skalních útvarech
I Dunbeath Castle nad strmým útesem.
Na pláži se zdržíme asi dvě hodiny při přehrabování nekonečného množství kamenů. Jsou to krásné oblázky všech možných velikostí a barev. Vybírám dva veliké, ty by se mi moc líbily na terase. Jenže jsou moc těžké. Táhnu se s nimi tak tři sta metrů. Zbylý kilometr a půl už nedám, tak je tu odkládám a vybírám menší.
Teta Nyny by tu byla v kamenném ráji.
Ještě se tu projdeme a pokocháme výhledy.
V půl čtvrté odjezd. Po dvou kilometrech vidíme u silnice stát dvě stopařky s obrovskými krosnami. Mávají i na nás, ale ukazuji jim, že jsme plní. Péťa povídá, že bysme je mohli vzít. Že uděláme dobrý skutek. Tak se po kilometru otáčíme a jedeme si pro ně. Když nás holky uviděly, děsně moc se divily, že se pro ně vracíme. Ale měly velkou radost. Pomáhám jim s krosnami a mají je strašně těžké. Jsou z Francie, už se vrací domů a prý tam stály asi pět minut. Cestou si s námi moc nepovídaly a většinu těch šedesáti kilometrů, co jsme je svezli, stejně prospaly. Takže neviděli ani tuhle ropnou plošinu, nebo divnou loď:
Vysadíme je na parkovišti u obchoďáku v Alness a na památku jim každé dáme jeden malovaný kamínek od Jindřišky.
Jmenují se Bertille a Hermine a já si je nějak nestihl vyfotit.
Vloni jsme svezli Ukrajince, letos Francouzky. Z dobrého skutku máme dobrý pocit.
V obchoďáku nákup, jídlo a v půl osmé už jsme zase na cestě.
Niky volá Ory a do telefonu jí hlásí, že Velká cesta je super. Valím oči a jsem moc rád, že si to začíná užívat i naše malá brblalka.
Hledáme místo na spaní a aplikace P4N nás vede do jednoho pěkného lesíka v turisty narvaném městečku Strathpeffer. Jenže tam je cedule, že se tu nesmí nocovat, tak jedeme jinam.
Druhé místo je kousek od silnice A835, kde parkujeme po osmé hodině.
Jsme na břehu potoku Black Water, kde jsou i pěkné vodopády a starý most Silverbridge. Voda je dost do hněda, na hladině se dělá hustá pěna a vypadá to, jako močůvka. Podobně je to i cítit. Tady se koupat nebudu, ale na pohled je tu moc pěkně.
Po lehké večeři si otvírám sladké pivo, uléháme v obýváku na rozložený gauč a pouštíme si Top Gear, Bolívijský speciál.
V jedenáct knížka, peřina a snad pěkné sny.
Při usínání si uvědomuji, že jsme v půlce naší cesty a už se vlastně vracíme domů.
Dnes jsme přejeli o 96 km dál.
Dobrou noc.
