Vždy jsem si myslel, že ovce dělají bééé. Ale po dnešní noci jsem zjistil, že bečí mnoha jazyky: bhééé, beůůů, bhééé a tak podobně. Filip k tomu dodává: bůůů.
Venku je 16°C, svítí sluníčko a je hodně vlhko.
Po snídani ťukám deník a posílám na net. Předávám Péťe, co jsem se naučil od Romana (čímž se z ní stává oficiální ajťák rodiny) a s Filipem jdeme na výlet.
Po chvíli zjišťuji, že je dobře, že holky nešly s námi. Cestu přetíná spousta malých potůčků a každý krok silně začvachtá, jak je tu mokro.
Na okruhu máme pět kešek. Jedna je asi patnáct metrů od pasoucích se krav. Filip se jich bojí, nechce se k nim přiblížit, natahuje. Nakonec se překoná a jde si je se mnou vyfotit z bezpečného místa za skálou.
Nejvýš se dostaneme na vrchol Gambing Crag ve 480 m.n.m. Což je asi o čtvrt kilometru výš, než jsou holky s autem.
Sedneme si na kameny, dáme si svačinu a vnímáme tu velikost kolem nás. Máme pěkný výhled i na vodní nádrž, u které parkujeme.
Dolů jdeme oklikou – cestou/necestou. Jakousi stezku sice v mapě mám, ale tady je to spíš stezka vyšlapaná od ovcí. Místy je tak mokro, že musím vzít Filipa na záda a pár desítek metrů ho přenést. Mám přeci jen lepší boty a tolik mi to nevadí.
Míjíme další stádo krav, procházíme přes jejich pastvinu. Dělám, jako že se jich bojím. Filip dá ruce za záda, kroutí hlavou a povídá: nejdřív jeden, potom druhej, to je ale rodina. Ten život je někdy těžkej…
V závěru okruhu si chceme cestu zkrátit přes farmu. Zrovna jede traktor s vlekem, tak mu otvírám bránu, aby nemusel vylézat. Mladý traktorista mi děkuje a volá na mě, ať bránu nezavírám, že za minutu pojede zase ven. No, snad nám ty krávy neutečou.
My ujdeme asi půl kilometru a jsme skoro u farmy, když se traktorista vrací a volá na mě, kam jdu. Povídám, že na parkoviště u přehrady, že tam mám auto. A on na to s úsměvem, že přes farmu nemůžeme projít. Že je soukromá a stejně není průchozí. Ukazuje, že musíme jít zpátky a obejít údolí. A že jestli za ním zase můžu zavřít tu bránu, kterou zase projede. GRRR!
To mi to nemohl říct rovnou, abychom se nemuseli vracet? Nebo nás mohl aspoň svézt, stejně jede naším směrem. Lotr…
Tak se tedy vracíme a přecházíme potok po pěkném, dřevěném můstku.
Dál už jdeme po pohodlné asfaltové silničce, mezi stády ovcí. U farmy, kterou obcházíme dokola, na nás čeká další stádo krav s telátky a statnými býky. Pasou se všude okolo cesty a Filip tam opět nechce. Pět minut ho přemlouvám, pobrekává, ale já už jinudy nepůjdu. Nakonec ho přemluvím, poradím, ať se dívá do země, beru ho za ruku a jdeme. Přinejhorším ho přehodím přes zídku na vedlejší pastvinu.
Jakmile stádo obejdeme, otrne mu a má z toho radost.
V autě jsme po třetí hodině, v nohách máme 8,5 km.
Péťa nám udělá oběd, odpočineme si a v půl páté odjíždíme.
Najíždíme na dálnici M6 a tam už to pěkně upalujeme.
Filip chce čůrat, tak sjíždíme z dálnice, ulevíme si a protáhneme u zahradnictví a rovnou natankujeme naftu na pumpě Shell. Rozdíl mezi cenou nafty na dálnici a mimo je až 50 pencí, tedy asi 15 korun.
V osm večer stavíme na parkovišti pod bývalým lomem u vesnice Llanarmon Yl Lal.
K večeři párky, po jídle člověče nezlob se, sprcha, stlaní, knížka. Venku je 16°C a na parkovišti jsme úplně sami.
Dnes jsme ujeli 212 km.
Dobrou noc.
