Další fantastická noc. Vzbudil jsem se už v pět, ale pak jsem ještě usnul a mí nejmilejší mě nechali spát až do půl deváté. Děkuji.
Péťa dělá snídani a mile nás na ní zve. Jenom ona umí podat pozvání ke snídani, že zní jako rozkaz dozorce v lágru. To si Péťa zrovna přečetla v knížce Stalkeři od Paula Finche. A ono se to sem docela hodí.
Najíme se, pošleme na net další den našich zážitků a v půl dvanácté odjíždíme. Tentokrát opět kousek západním směrem.
B5429 a A525 – to jsou čísla silnic, kam mě posílá naše navigátorka s telefonem v ruce. Jsou to velice úzké silničky jen na jedno auto. Cesta se navíc klikatí mezi hustým živým plotem, takže není vůbec vidět, co se na nás vyřítí z protisměru.
Vjíždíme na dálnici A55 a po chvíli vidíme v protisměru několik hasičských aut a policii. U krajnice stojí torzo ohořelého auta a hasiči jej ještě dohašují. Je to ošklivá podívaná a já trochu zpomaluji.
V městečku Penhros Garned bychom měli přejet most Pont Britannia, ale je před ním tříkilometrová kolona. Pohotově stáčím volant na výjezd a zkusíme to přes druhý most. Tím je Menal Suspension Bridge z roku 1826 a spojuje Wales s ostrovem Angsley. Provoz je znatelně volnější, ale most je děsně úzký. Při jeho stavbě se zjevně nepočítalo s naší šířkou. Z každé strany máme tak pět centimetrů mezi zrcátky a kamennými bloky pilířů.
Z mostu pozorujeme velmi silný proud protékající úžinou pod námi. Asi se se tu vyrovnávají hladiny při odlivu a přílivu.
V městečku za mostem si pobloudíme (jak jinak, než) úzkými uličkami díky zmatené navigaci při hledání vhodného místa na zaparkování a vyfocení se na správném místě. Jsme totiž v obci s nejdelším názvem na světě. To se píše takhle: LLANFAIRPWLLGWYNGYLLGOGERYCHWYRNDROBWLLLLANTYSILIOGOGOGOCH. Uf! Snad jsem to opsal správně.
V překladu je to Kostel Panny Marie (Llanfair) v roklině (pwll) bílých lísek (gwyn gyll) poblíž (ger) prudkého víru (chwyrn drobwll) a kostela svatého Tysilia (llantysilio) u červené jeskyně (ogo goch).
Pro porovnání, obec s nejkratším názvem na světě je na norských Lofotech a je to A. Česká obec s nejdelším názvem je Nová Ves u Nového Města na Moravě.
Nejdřív jsme se vyfotili na vyhlídce na mosty na začátku obce,
potom u prodejny Volvo,
nakonec na nádraží
a u stánku se suvenýry.
Tam jsem koupil i samolepku na auto a natrhali jsme si další hrsti báječně chutných ostružin.
Na ostrově se dlouho nezdržíme a zpátky jedeme už přes most Pont Britannia.
V Caernarfon jedeme do Morrisons na oběd a mě se tam povedlo nacouvat do zvýšeného hliněného náspu na parkovišti. Na několika místech praskl plastový zadní nárazník a já potichu zuřím. Ještě, že to nevidí pan Beran. Ten by nade mnou lomil rukama. Olepuji vše americkou páskou a jdeme se najíst.
Chci na dveře garáže nalepit další trofejní samolepku, co jsem koupil v LLANFAIRkdovíjakdál, jenže ta vůbec nelepí. Nadávám ještě víc, ale vracet se nebudu. Přenesu se přes to a tu libru a sedmdesát pět pencí budu brát jako podporu místního podnikání.
Do třetice proklínám madam v Morrisons restauraci. Chtěli jsme si objednat jídlo, ale skoro nic nemají. Radí nám, ať si sedneme a počkáme, že za půl hodiny doplní suroviny a začnou normálně vařit. Za čtyřicet minut se Péťa ptá, jak s tím jídlem a ona, že pořád nic. Zuřím a mezi zuby drtím nadávky. Copak to nemohla říct rovnou?
Péťa se vrací do obchodu a kupuje celé, čerstvě upečené kuře za šest liber. K tomu salát za dvě a půl libry a bagetu za padesát pencí. Najíme se v autě, za devět liber je toho dost pro všechny, máme plná bříška a ještě zbylo na svačinu.
Takže obědváme zase v pět hodin odpoledne.
Projdu se po přístavu a okolo místního hradu, přes otočný most, vyfotím ryby v přístavu i českou stopu v tomto městě. K té jsem bohužel nenalezl žádné informace, takže je tu ani nemohu vypsat.
Podle stop v zálivu je tady pokles hladiny při odlivu asi pět metrů. Proto ty silné proudy v úžině pod mostem.
Odjíždíme v půl sedmé a jedeme do NP Snowdonia. Opět mě čeká další porce velice úzkých silniček stavěný tak na jeden koňský povoz. Tady je silnička navíc ohraničena kamennými zídkami s ostrými výčnělky. Ale zvládli jsme to. Já si hlídal svojí levou stranu a Péťa se vykláněla vpravo, jestli jede něco naproti. Skvělá souhra.
Při cestě vysvětluji dětem, proč se mi tak líbí tento styl cestování. Je to prostě jedno velké dobrodružství. Není to jednotvárné a dopředu dané, vše se pořád mění. Příroda, lidé, zvířata, města i řeč. Minulou noc jsme byli na místě oblých a téměř holých kopců, dnes projíždíme hustým lesem se strmými srázy po stranách. Včera jsme byli v Anglii, dnes ve Walesu, zítra kdo ví kde. Ráno nevíme, co budeme večer jíst, ani kde budeme spát.
Prostě fantazie.
V půl osmé parkujeme na okraji lesa kousek za vesničkou Rhyd.
Následuje malá procházka, další ostružiny a úprk do bezpečí auta před rojícími se létajícími mravenci.
Po sprše, v půl deváté píšu deník, Péťa si čte, děti si pustí pohádku.
V půl jedenácté vyčůrat a do hajan.
Dnes jsme ujeli 212 km.
Dobrou noc.