Ze včerejška jsem nějaký unavený a přetažený, to mi pak nejde spát.
Jsem vzhůru od pěti a hlavou se mi honí záběry z naší cesty. Opět si uvědomuji, že zažíváme neuvěřitelné množství zážitků, poznáváme velké množství míst a setkáváme se se spoustou milých lidí.
Na druhou stranu to není dovolená, ale dobrodružná výprava, při které si moc neodpočineme.
Odpočívat budeme až v důchodu. Možná…
Do jedenácti hodin píšu deník, pak si dám snídani. Péťa se neúspěšně pokouší odeslat sepsané paměti na net a s Filipem jdeme na loupežnou výpravu na pole pro brambory.
Poté přejedeme k asi dva kilometry obrovské písečné pláži na břehu moře a mě to pořád nějak táhne na levou stranu silnice. Najednou je pro mě hodně těžké, hlídat si svojí pravou stranu. Zdá se mi, že jsem moc blízko krajnici. Ještě, že mi ta moje Peťulka tak pěkně radí.
Jsme v obci Ghyvelde a je tu Reserve Naturelle de la Dune Dewulf.
Auto necháme na parkovišti a s Filipem a Tripem jdeme na duny. Ty jsou navršené z jemňoučkého světlého písečku, kterého máme po chvíli plné boty.
Projdeme si asi kilometr těchto pro nás nezvyklých kopců, kde jsou na několika místech vidět i vršky zavátých bunkrů.
Holky nám vyrážejí naproti po pláži, ale začíná velice silně pršet, proto se rychle otáčejí zpátky. My to máme k autu daleko, tak se vracíme úplně promočení a musíme se převléct do suchého.
Ale při dobrém počasí, v teple a slunečnu tady musí být nádherně.
Před jednou hodinou vyjíždíme z městečka a je tam kulaťák. Peťulka hlásí, že z něho mám vyjet prvním výjezdem. Takže jako vlevo? Obě s Nikolkou se na mě podívaly velice shovívavým pohledem…
Najíždíme na dálnici a i když opět silně prší, nasazuji tachometrových 115km/h. To nám ty kilometry pod koly pěkně ubíhají.
Kliková hřídel v motoru se otočí 2.500 krát za minutu, což je 150.000 otoček za hodinu. Kolik je to asi za celou cestu, nebo životnost motoru?
Na dálnici běžný provoz, k tomu nemám co dodat.
Jen někde při sjezdu směrem na Eidhoven Filip volá: mami, dej mi prosím jablko, ale aby ta bageta nebyla se sýrem. Rozesmálo to i Nikolku a to už je co říct.
14:00 Vjíždíme do Belgie.
15:10 Vjíždíme do Nizozemí a silně prší.
16:00 Po 290 dnes ujetých kilometrech v kuse zastavujeme u nákupního centra ve Venlo.
Děti si oblíbily Subway, jdeme se tam najíst. Péťa jde k pultu, že nám objedná a prodavačka na ní spustila svojí rodnou řečí. Péťa jí anglicky říká, že německy neumí. Prodavačka se nejdříve trochu zarazila, ale pak klidně a s úsměvem odpověděla, že to nevadí, že ona také německy neumí a že si můžeme objednat anglicky. Jen pro pochopení celé situace dodávám, že Venlo je v Nizozemí.
V 17:45 odjíždíme a po pěti minutách vjíždíme do Německa. Domů to máme ještě 720 kilometrů. Dnes už to asi nestihneme.
Cestou po dálnici si v hlavě přehrávám tu scénku ze Subway. Jak příjde Češka v Nizozemí do obchodu a anglicky říká, že neumí německy.
Ta nesmyslnost mi přijde neuvěřitelně komická a smíchy mi po tvářích tečou slzy. Prší, máme mokré sklo a navíc přes slzy moc nevidím, ale aspoň jsem si díky uvolňujícímu smíchu posílil břišní svaly a o pár vteřin prodloužil život.
Další záchvat smíchu mě čekal při průjezdu Essenem.
Předjíždělo nás auto, Filip jeho posádce mával přes boční okno a paní na místě spolujezdce mu zamávala zpátky. Filda na mě volal: tati, zamávali ti taky? Jak je v autě za jízdy hluk a on sedí daleko ode mě, špatně jsem slyšel a volám na něj zpátky: cože? Jestli měli taky tikťaky? Když mi to Filip zopakoval, opět jsem se rozeřval smíchy a měl jsem problém udržet auto v našem pruhu.
To je dnes ale veselý den.
V půl deváté večer parkujeme nad městem Wrexen, dva kilometry od dálnice.
Už tu stojí jedno auto, tak nám aspoň nebude smutno.
Malá procházka, malá večeře, hygiena, poslední stlaní na cestě a před desátou zalézáme do peřin.
Dnes jsme ujeli 507 km a zítra nás čeká ještě trochu víc.
Dobrou noc.
