DEN SEDMÝ
Brzy ráno je opět božský klid. Stíhačky nad námi v noci přeletěly ještě několikrát, ale možná to nebyl státní převrat, ale jen nějaké oslavy, nebo vojenské cvičení.
Místo zdravotní slivovice na lačný žaludek si dávám sirup z červené řepy – díky, Nyny 😊
Při snídani fotím jezdce na koních, kteří projíždějí okolo.
Také pozorujeme místní, kteří jdou na nedalekou vyhlídku. Přijedou autem, vystoupí, obují pohorky, navlečou pláštěnky, na záda nahodí objemný ruksak a vyrazí na túru. Na vyhlídku je to asi 250 metrů velice mírným terénem. Cesta tam i zpátky jim většinou trvá do půl hodiny. Následuje opačná procedura, nasedání do auta a odjezd. Já tam byl s Tripem v tričku a nazouvácích. I když netvrdím, že je to správná výbava…
Mírně mrholí, odjíždíme v pravé poledne. Hrajeme další kolo slovního fotbalu na dvě poslední písmena, teď už tomu rovnou říkáme kachnus. Péťa říká Filipovi slovo, končící na CY. Filip pohotově vypálí CYTRODĚJ. Ptáme se, co to jako má být a on nám hned vysvětlí, že je to ten pán, co kdysi přišel na Velkou Moravu 😊
Serpentýnami sjíždíme do Saint-Hubert, kde hledáme čerpací stanici. Jediná, kterou potkáme má zavřeno, jedeme dál. Nafty máme méně než čtvrt nádrže a já s ohledem na to věčné stoupání do kopců s prudkými zatáčkami začínám být mírně nervózní. Když se mě Filip zeptá, co budeme dělat až nám nafta dojde, po pravdě odpovím, že nevím. Mezi jednotlivými městy bývá dost pusto.
V jednom stoupání jsme míjeli i čerstvou dopravní nehodu – auto na střeše. Tak snad radši být bez nafty než tohle. Fuj.
Ve městě Bellegarde-sur-Valserine tankujeme naftu, litr za 37,- Kč
Uděláme radost dětem a koupíme jim „mňamku“ v nedalekém Mekáči.
Celé dopoledne nám cestou prší a my zjišťujeme, že nám kape střešním oknem do obýváku . To ložnicové jsem přetěsňoval ještě doma. A aby těch trablů nebylo málo, taky nám špatně funguje ukazatel teploty vody v motoru. Nějak nám ten Leonid marodí.
Sedíme v autě a řešíme, co a jak dál. Ještě doma jsem se díval do mapy a napadlo mě, že si vyšlápnu na nejvyšší vrchol Francie, ale i celé Evropy, na Mont Blanc – 4.809 m.n.m. Jenže výstup není jen tak. Člověk se musí někde zaregistrovat a mít horolezeckou výbavu. Nebo si zaplatit průvodce, a to je prý 1.000 euro. To jsem zavrhl. Chtěl jsem tedy projet aspoň někde poblíž a vyfotit si ho. Jenže díky nízkým mrakům, dešti a špatné viditelnosti by z toho stejně nic nebylo.
Do auta nám zatéká, tak radši pojedeme rovnou na jih, kde by nemělo tolik pršet. K moři to máme něco přes 400 km.
Jako je skoro v každé vísce kašna s tekoucí vodou, je i skoro v každé omezená rychlost na 30 km/h a zpomalovací práh. Někdy to jen mírně zhoupne, ale dost často to nadskočí i při rychlosti chůze.
Všímám si, že jsme zatím ve Francii neviděli moc železničních tratí. Zatím vždy to byla jen jednokolejka s malým přejezdem.
Cestou občas něco vyfotíme a protáhneme se na parkovišti.
Při sjezdu z kopce a průjezdech serpentýn s ostrými vracečkami Péťa prohlašuje, že čelem vidíme auta, co jedou za námi.
Sjíždíme do údolí, po stranách máme vysoké kopce a před námi rovná silnice. Mezi vrchy před námi je vidět modrá obloha, v 19:45 vypínám topení.
Ve 20:01 vrháme stín, z pravé strany prosvítá slunce.
20:25 stavíme na travnatém plácku mezi potůčkem a stromy. Místo je to super, rovné, jen zrovna probíhá sklizeň a kombajn jezdí nedaleko od nás. Už mu toho zbývá jen kousek, tak tu vydržíme.
Kombajn i traktor odjíždějí po půl desáté, tak snad budeme mít klidnou noc. Venku je 17°C, tak Péťa ani nebude mrznout.
Večeře, hygiena, popovídáme si, knížka a kolem půl dvanácté usínáme.
Dnes přejezd deštivých 310 km.
Dobrou noc.