DEN JEDENÁCTÝ
Vítr se utišil, cikády nejsou slyšet, jen ptáčci štěbetají a listí ve větvích stromů jemně šelestí.
Přímo nad hlavou mám otevřené střešní okno, kterým můžu pozorovat prostor nad sebou. Spíme v autě, ale trochu jako pod širákem.
Nějak po sedmé si šel Filip odskočit ven. Po žebříku slezl z ložnice, přešel chodbou kolem šatny a koupelny, prošel přes obývák, okolo kuchyňské linky do zádveří a vchodovými dveřmi ven. Při zpáteční cestě přes zádveří, kuchyňský kout do obýváku se zasekl u nás, lehl si, přikryl se mojí dekou a řekl, že je mu zima. Dole máme 26°C a mě by zajímalo, kolik mají tam nahoře.
Drtím Filipa v piškvorkách a tancích.
Po snídani jdeme s Filipem a Tripem k řece. Je to tu dost zarostlé, připadám si jako v amazonském pralese.
U řeky nás čeká překvapení. Podle trosek to vypadá, že tu byl most a trochu se rozpadl. Asi nebyl tak dobře postavený, jako ten římský akvadukt. Ještě, že to nevidí Péťa.
Voda je náš živel, dost se tady vyblbneme a já tady umyji i toho našeho chlupatého smraďánka.
Vracíme se zpátky a v půl jedné odjíždíme. Přejíždíme další malý můstek a Péťa opět vystupuje.
Jedeme dál.
Směruji nás západním směrem na přehradu Barrage de Rouviere. Jdeme ze špatné strany, tak se nedostaneme na její hráz, ale pro našeho létavce je to hračka.
Dál jsem chtěl na chvíli zakotvit u smaragdového jezera Lac de Claret, ale až k němu jsme se neprobojovali kvůli velice úzkým a rozbitým silničkám. Jednou jsme museli i brodit asi v deseti centimetrech vody. To jsem si netroufl fotit, kvůli výrazu mé drahé spolujezdkyně.
Na jednom malém rozcestí, před velkou vinicí, byl hydrant s vodoměrem a několika ventily. Zastavuji, beru hadici a doplňuji nádrž a jeden barel. Jenže to byla velká chyba. Vodu asi nikdo dlouho nepoužíval, stála v potrubí a hřála se na sluníčku. Byla trochu zakalená a dost smrděla. Jenže jsem to zjistil pozdě, naplnil jsem nádrž smrdutkou.
Všude okolo je vyprahlá zem, jedeme k moři.
Přes P4N hledám místo pro doplnění vody. Otvírám ventil na zimní vypuštění nádrže a takhle projíždíme přes město Montpellier. Od jeho periférie je to asi třicet kilometrů a celou cestu z nás teče čůrek vody. Ale nikomu to asi nevadí.
Přijíždíme do přístavu ve Frontignanu. V rybářské prodejně se ptám na zakoupení žetonu na vodu. Chválí mě za mou francouzštinu a posílají do mariny. Tam mi dají žeton a když se ptám na platbu, slečna mávne rukou a že je to grátis. Merci.
Péťa vyplachuje a vymývá nádrž, já zatím naplním všechny barely a lahve. Pak naplníme i nádrž a voda pořád teče, nejde zavřít. Já totiž vyšrouboval jejich koncovku a napojil mojí, která nešla uzavřít. Voda nepřestávala téct, tak jsem chtěl našroubovat tu původní uzavíratelnou koncovku. Jenže mi nešel proti tlaku vody chytit závit a voda stříkala i na mě. Během chvilky jsem byl promočený až na kůži. Ale aspoň mě to příjemně ochladilo.
Vodou, kterou jsem nachytal do našich lavórů si Péťa umyla vlasy. Připadal jsem si dost divně, když jsem Pétě splachoval vlasy mezi parkovištěm, cyklostezkou a silnicí, ale za ty cesty už jsem si tak nějak zvykl.
V 17:00 odjíždíme na pláž Frontignan a na vodu už čekají další dva obytňáky.
Nedaleko pláže parkuji na drzouna podél hlavní silnice mezi osobní auta. Převlékneme se do plavek, vezmeme deku, lahve s pitím a jdeme na pláž.
Ta je dlouhá do nedohledna, rozdělená jednotlivými kamennými vlnolamy na menší části.
Píseček, plážový bar, deky, lehátka, mírné vlnky, mušličky, středně moc lidí, slaná voda, úplně modré nebe.
Jen náš pejsek musel zůstat sám v autě. On na pláž bohužel nesmí, tak za ním aspoň každou hodinu chodím a venčím ho.
Na osmou hodinu jsme zpátky v bydlíku. Polévka, pečivo, klobásky, ovoce, zelenina, džus a já si načínám lahvinku Savignonu. Není tak dobrý, jako předešlé Bordeaux, ale i tak mi chutná. Zajímalo by mě, co by na něj řekl Pavel.
Po desáté už ležíme umytí v ustlaných pelíšcích a těšíme se na další den.
Dnes jsme urazili 115 km.
Dobrou noc.