DEN TŘINÁCTÝ
Probudili jsme se do klidného rána. Z nedalekého parku křičí pávi, slunce svítí a je jasno.
Zeptal jsem se Niky, na co myslí. Prý na poníky a draky. Mě se hlavou honí, že nám nefunguje solar, neukazuje teplota vody, při pravém blinkru problikává zpátečka, ještě jsem nenamontoval ten nově zakoupený ventil odpadu z kuchyně, měl bych utěsnit střešní okno a štve mě utržená anténa.
Při každém dalším problému si říkám, že už je poslední, ale ono to pořád jen přibývá. Nějak se mi to hromadí a mě se do toho asi nechce.
Dnes jsme třináctý den na cestě. Bude to jen dobré, nebo už zase skvělé?
Cikády jedou na plno, teplota stoupá, já zatínám zuby a jdu do akce.
Dnes to bude asi nuda na čtení, ale projíždím menu na regulátoru solaru, hýbám kabely a najednou se to rozjíždí a baterie se nabíjí. Nemám to jak proměřit, měřák jsem nechal doma. Bez solaru by nám totiž nešly světla, zásuvky, netekla voda, neohříval bojler, ale hlavně nenaskočila lednice. Což by byl v tomhle počasí hodně velký problém.
Další krok je odpadní ventil. Upravuji ten nový na uchycení k naší nádrži, utěsňuji a instaluji ho.
Zkouším už několikátý typ lepidla a přilepuji suché zipy k závěsu do sprchového koutu.
Kolem jedenácté snídáme.
Proměřuji kontakty u zapojení couvací kamery (měřák jsem našel) a rozebírám pravé zadní světlo.
Je horko a dusno. Z garáže jsem si vyndal závěsnou houpačku, která tu bez využití leží už přes tři roky a odpočívám.
Kdybychom byli ve Španělsku, napsal bych maňána. Tady je to La Siesta.
Zavírám oči, vypínám se. Filtruji jednotlivé zvuky – cikády, líné zabzučení mouchy, vzdálený hukot aut z dálnice, pokřik mládeže na začátku parkoviště, dohady našich dětí, převalení se Tripa na druhý bok, skápnutí kapky smůly na kámen, přelet malého vrtulového letadla.
Na vnitřní stranu zavřených víček se mi promítá nekonečná smyčka světla a stínu, které na mě vrhají suché větve borovice.
Za zády mi zraje vinná réva. Nevím, jaká je to odrůda, ale možná do sebe vstřebá i něco z mého momentálního rozpoložení.
Vane mírný vánek, Péťa nám dělá svačinu. Nevím, kolik je hodin a je mi to jedno. Čas by se dal měřit podle jednotlivých zhoupnutí, nebo ještě lépe, podle stínu ubíhajícího přes jednotlivé kamínky na zemi.
Montuji zpátky zadní světlo, nic jsem nenašel.
Rozebírám střešní okno a provizorně ho obtáhnu silikonem.
Večeři si dáme venku pod markýzou. Pořád je dusné horko a Niky se zeptá „vzpomínáte, jak jsme šli k tomu jezeru a v noci jsme spali v mikinách?“ Je to pár dní a mě to přitom připadá tak vzdálené.
Bavíme se o našich dalších putováních. Za mě je to takhle top, Leonid mi vyhovuje. Moc se mi to líbí, užívám si to a moc rád na to vzpomínám. I ty problémy jsou zpětně malé, ale teď se toho špatného nahromadilo nějak moc a jsem z toho rozmrzelej. Když navrhnu auto prodat, pořídit jiné, nebo dovolené řešit ještě jinými způsoby, Filip se rozbrečí a i holky mi to rozmlouvají. Tak uvidíme, co a jak bude dál.
V půl osmé si děti pustí pohádku, já píšu deník, Péťa mi to upravuje a zveřejňuje na net. Jsme dobrý tým.
Dopíjím víno, mládež se prohání po parkovišti, venčím Tripa, v jedenáct už ležíme v pelíšcích.
Dnes jsme nikam nejeli, takže 0 km.
Buďte zdrávi.