DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
Klidná noc, pohoda. Po osmé hodině jdu s Tipem na malý trip.
Přes průsmyk se občas přelije vlna mraků, které sem zavane vítr z údolí. Vrchol v 1.490 metrech zdolávají první cyklisté.
Přichází sem stádo krav.
V dálce je vidět hora Pic du Midi, na kterou bych si chtěl zítra vyjít. Původně jsem myslel, že si jí vyšlápnu, ale spíš bych měl napsat, že se tam vydrápu.
Filip si pojmenovává většinu okolních krav, ty jsou tady za celebrity.
video – Krávy v průsmyku Col d´Aspin
V přilehlém bistru si dám espresso a Péťa s Filipem horkou čokoládu.
Chytání horského sluníčka a momentky z okolí.
Naše mapa opět slaví úspěch. Povídáme si u ní s německým párem, pak se dvěma černochy z Kanady a několika Francouzi.
Po vydatné snídani odcházíme ve čtvrt na jednu. Jdeme k jezeru Lac de Payolle, které leží v nadmořské výšce 1.150 metrů.
Scházíme procházkou klidným a tichým lesem, přibližně o 340 metrů níže.
Jezero je plné turistů a s tím souvisejících aktivit.
Projížďky na koních i ponících, šlapadla, kanoe, dětské atrakce, prolézačky, lanové centrum.
Někdo tu létá s dronem. Asi natáčejí propagační videa a lokalita je uzavřená. To já asi nemusím.
Parkoviště je plné obytných aut.
Zpátky jdeme kratší, ale o dost prudší cestou. Ušli jsme necelých 12 kilometrů a já prý cestou spálil 844 kcal.
Odjíždíme v pět hodin, cesta se opět klikatí.
Cestou jsme se zasekli u stádečka oslů. Postávali uprostřed cesty, strkali hlavy do oken a poklidně se nechali fotit. Vystoupil jsem z auta, fotil je zvenčí a pak jsem se nemohl vrátit zpátky. Jeden osel si stoupl vedle mých dveří a nechtěl mě pustit do auta. Nevadila mu ani další projíždějící auta. Byl to prostě osel.
V dalším sjezdu z prudkých kopců nás předjel cyklista.
Posledních třináct kilometrů k místu dnešního přespání bylo asi nejdrsnějších, co jsme se kdy kam drápali. Ultra úzké vracečky, prudké výjezdy, hluboké srázy bez svodidel, rozeklané skály na bocích. Péťa trpí, tiše úpí, ale i nadále mi statečně radí do levých zatáček kam vidí dřív než já.
Nejhorší bylo míjení se s protijedoucím velkým obytňákem. On byl pár centimetrů od ostrých skalních hran, oba jsme sklopili zrcátka, mezi nástavbami jsme měli pár centimetrů a já popojížděl pravými koly asi deset centimetrů od hrany betonové zídky bez svodidel. Obytná nástavba nám přečnívá přes kola, byla tedy už nad velice hlubokou propastí. Pétě se po tváři koulejí slzy, mě zběsile buší srdce. Ale zvládli jsme to, dobře to dopadlo.
Dojeli jsme k přehradní nádrži Lac de Cap-de-Long ve výšce 2.200 nad mořskou hladinou. Nevím, jestli byl Leonid už někdy takhle vysoko? Ale je to pašák, drápal se sem statečně. Má skvělého řidiče.
Stojí tu už pár desítek obytňáků a je tu krásně.
video – Přehrada Lac de Cap-de-Long
Díky přiléhající kolmé skalní stěně je to místo vhodné pro horolezce.
Projdu si okolí a pokecám se Španělem, co mi nechtěl říct svoje jméno. Chytil tady hada a prý je jedovatý a jeho uštknutí je smrtelné. Nevím, jestli to mám říkat Pétě.
V deset večer je venku 17°C a nad námi se blýská.
Zítra si chci vyšlápnout jeden vysoký kopec (ne ten původně plánovaný Pic du Midi), tak jdeme brzy spát.
Pořád se blýská a silně hřmí, neprší. Je to taková ta suchá bouřka, hra světel na obloze je úchvatná. Kdybych nebyl línej, šel bych ven s foťákem a stativem. Ale potřebuji se vyspat.
Už jsem asi spal, když se ozvala silná rána. Po chvíli další a další. Péťa se děsí, že se drolí skály nad námi a silný vítr nám strhává kameny na střechu. Jdu ven s baterkou, jestli tam není nějaký magor, co nám hází kameny na střechu. Nikde nikdo, nic nevidím. Po chvíli něco dopadlo těsně vedle mě a ony to byly kroupy. Takové jsem ještě na živo neviděl.
Narychlo odjíždí asi pět aut. Máme se bát?
Zůstáváme, po chvíli rány ustávají, začíná silný slejvák. K ránu usínáme.
Dnes jsme přejeli o 54 kilometrů dál.