DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
Po probuzení jsme si chvíli četli, jako podkres jsme měli hukot přilehlé řeky Ousse.
Beru Tripa na průzkumnou procházku. Vesnička Assat je rozlehlejší, než mi přišla při příjezdu. Nakukuji do zahrad přes ploty a zídky, mají to tu většinou pěkně upravené.
Otevírací doba pošty mi připomněla naší malou vísku.
Taky jsme šli okolo pekárny, odkud se linula úžasně lákavá vůně čerstvého pečiva. Sbíhaly se mi sliny na ještě teplý bochník chleba, nebo bagety s křupavou kůrčičkou. Jenže jsem si sebou nevzal peněženku. Škoda.
Prohlížím si místní kostel a přilehlou knihovnu. Hřbitovy nejčastěji sousedí přímo s kostelem, ale tady je až na druhé straně vesnice, vedle našeho dnešního spaní.
Zpátky jsem v půl desáté a Péťa zrovna stele.
Při snídani listuji katalogem realitních kanceláří s nabídkou pyrenejských nemovitostí. Hned na druhé straně mě zaujal inzerát na dům s 32 hektarovým pozemkem za 5.130.000 euro. Asi tam zkusím zavolat…
Odjíždíme ve třičtvrtě na dvanáct a příjezdovou bránu nikdo naštěstí nezavřel, jsme volní.
Popojedeme do velkého města Pau a uděláme velký nákup ve velkém Auchanu.
No a teď hurá na pobřeží k oceánu.
Po silnici D834 jedeme směrem na Bordeaux a okolní pole jsou plná dozrávající kukuřice. Řepka stále nikde. Kde jí tedy pěstují? Nebo musí být jenom u nás?
Všímám si odlišného systému zavlažování polí. Jsou to vysoké a několik stovek metrů dlouhé brány na kolových podvozcích s vodními tryskami na vrchu. S těmi se popojíždí po poli a zalévá.
Hrajeme hru na opaky. Péťa říká bezvědomí, Filip kontruje slovem při vědomí 😊
Jde na mě spaní, jsem nějaký unavený. V půl čtvrté na chvíli zastavujeme na malém plácku u jednoho kulaťáku, ale zase jsem si neodpočinul. Jsme na okraji vojenské oblasti a zrovna tu cvičí francouzské letectvo. Lítají tu stíhačky a těsně nad námi mají otočku. To je rachot!
A jak musí být to vojenské území velké, aby nad ním mohli cvičit a létat tam a zpět?
V půl páté nás zastavuje dopravní nehoda na silnici před námi. Na konci aleje to vypadá na náklaďák v protisměru.
Trip se zatím proběhne po poli, já si zacvičím a Péťa nám připraví svačinu.
Asi po třičtvrtě hodině se k nám dostaví policista, co obchází auta. Prý to bude ještě na dlouho a pokud můžeme, máme se otočit a objet to jinudy. Hledáme náhradní trasu a odjíždíme.
Cesta se nám prodlužuje, ale mě to nevadí. Naftu máme a pořád ještě nikam nespěcháme.
Na silnici D43 jsou dlouhé úseky rovinek. Jedeme klidně sedm kilometrů rovně, mírná zatáčka a zase rovinka. To u nás neznám. I když na Ukrajině už jsem jel po několikanásobně delších rovných úsecích.
Míjíme solární elektrárnu a myslím, že je o dost větší než ta v Nové Vsi. Jednotlivé řady panelů se táhnou do nedohledna.
Ve třičtvrtě na sedm parkuji na pro nás nezvykle přeplněném místě u pláže Plage du Petit Nice v Biskajském zálivu, který přiléhá k Severnímu atlantickému oceánu.
Ručníky, plavky, foťák a jdeme k vodě.
Takhle navečer už tady není moc lidí, po vlnách se prohánějí kiteři a voda je příjemně osvěžující.
Niky mi staví na zádech Pyreneje.
S Filipem se bavíme, kolik tady může být zrníček písku. Milion milionů, bilionů, trilionů? Možná Googol? To je totiž nejvyšší pojmenované číslo.
Googol, nebo také deset sexdeciliard je číslo deset na desátou. Zjednodušeně jednička následovaná sto nulami. Číslo poprvé použil v roce 1938 devítiletý Milton Sirrota.
Ajťáci Larry a Sergej tento název mírně upravili a použili na svůj vyhledávač. Tím se zrodil Google. Ten odpoví na několik miliard dotazů denně.
Kolem deváté v autě hygiena, večeře, stlaní.
Okolo je docela živo. Auta přejíždí sem a tam, někomu houká alarm, bavíme se u mapy, někdo přeparkovává auto a tůruje motor, štěká pes, děti křičí, ozve se zatroubení. Jsme jako v kempu, jen se tu neplatí.
Ještě, aby tak někdo udělal náměstíčko.
V půl jedenácté je venku 21°C, vyčůrat a spát.
Najeto 240 km.
Bonne nuit.