DEN TŘICÁTÝ DEVÁTÝ
Po probuzení jsem zjistil, že nám došel plyn i ve druhé lahvi, a to je docela problém. Nejen kvůli vaření a teplé vodě, ale hlavně kvůli lednici.
A to je tady tak úžasné a klidné místo. Malá vesnička, kavárna, restaurace, přístav, pláž, jemňounký píseček, pozvolný sklon dna, venkovní sprchy, veřejné toalety, bezvětří, klidná mořská hladina.
Yannick už na parkovišti není. Buď odjel ještě v noci s alkoholem v krvi, nebo brzy ráno po vystřízlivění.
Lodě v přístavu jsou díky odlivu usazené kýlem na suchu.
Pokud chce rybář vyjet na moře, musí zajet autem po písečném dně několik set metrů k vodě, tam spustit člun a vrátit se s autem na břeh. S naším přeloženým Leonidem bych si to netroufl, ale musí to být fajn zážitek, jízda po jemňounkém písečném dnu.
Trip by se rád rozběhl ke skotačící smečce psů, ale mě se tak daleko nechce. Musí si vystačit jen se mnou.
V devět hodin odjíždíme, děti dostaly ke snídani kus suché bagety, jemně mží. Takhle brzy ráno jsme asi ještě nikdy nejeli a cyklisté se tu předjíždějí hodně špatně.
Na netu jsem si našel, že nikde ve Francii se nesmí plnit klasické tlakové lahve. Je možné si je koupit, nebo pronajmout a později vrátit. Na těch pár dnů mi to přijde zbytečné a my navíc máme originální plnící lahev s ventilem, který je i na autech jezdících na plyn. LPG se ve Francii označuje jako GPL.
A ouha, ve vesnici Plouha mají jen plynové lahve na výměnu, tady naší nedoplníme, ani si nepronajmeme francouzskou. Vlastně by to byl pěkný suvenýr, kdybychom si ji museli koupit.
Do Googlu zadávám GPL station a našlo mi to čerpací stanici Total asi dvacet kilometrů daleko, skoro naším směrem.
Po příjezdu jsem auto postavil tak, aby na plnící stanici nebylo vidět oknem od kasy (stejně mají ze všech stran kamery). Vyndal jsem naší plnící lahev, našrouboval redukci, připojil na tlakovou hadici (to mám okoukané z plnění v Norsku) a pak jsem nějak nevěděl, co dál. Péťa mi musela přeložit francouzský nápis na velkém zeleném tlačítku. Prý pro tankování stiskni. Bál jsem se, aby to nebylo na přivolání obsluhy. Stiskl jsem tlačítko, trochu to zasyčelo, otočil se měřák a nic. Mačkám tlačítko, nic se neděje. Že by to poznalo, že tankujeme do lahve, a ne do nádrže? Zkusil jsem tlakovou hadici odpojit (zasyčelo to a ven se vyvalil oblak plynu, co je dost cítit) a znovu připojit. Opět zasyčení a tentokrát jsem tlačítko držel po celou dobu plnění. Povedlo se, máme asi patnáct litrů kapalného Propan-Butanu. Tedy aspoň si myslím, že je to ten správný plyn, který potřebujeme.
Odpojil jsem hadici, vyšrouboval redukci, zaslepil zátkou, lahev uklidil na její místo a zavřel dvířka. Vtom se vedle auta objevila paní z pumpy a prý, jestli jsme plnili lahev. Anglicky a pantomimou jsem jí vysvětlil, že ne, že máme originál plnící lahev. Ukázal jsem jí to i na obrázku na stojanu. Moc mi nevěřila, ale já už měl natankováno. Pokrčila rameny, odešla, já šel za ní zaplatit a o účet jsem si radši ani neřekl. Naštěstí byla na pumpě sama, tak neměla čas přijít hned, během plnění.
Plyn do vedení zapojím až později, tady už je nebudu dráždit.
Jedeme po rychlostní silnici N176/E401, cesta rychle ubíhá, Filip mává na auta, Péťa za jízdy připravuje snídani, kterou následně spořádáme.
V autě je pořád cítit plyn, který unikl při plnění a Péťa z něj má strach. Jak se o tom bavíme, nahlodala i mě. Co když je to jiný plyn, než jaký potřebujeme? Co když nebude hořet? Co když nám zničí lednici? Co když nějak zareaguje s tím naším v potrubí a vybouchne? Co když bude unikat a my se udusíme? Tak teď už to prostě zkusím a uvidíme (uvnitř jsem samozřejmě v klidu, jezdí tady na to auta, bude dobrý i pro nás).
Ve tři čtvrtě na dvanáct (to je čas, kdy jindy vyjíždíme a dnes už máme za sebou 160 kilometrů) přijíždíme do La Gréve a zkoušíme někde zaparkovat. Do kempu nechceme, placená stání jsou za 16,5 euro na 24 hodin a veřejná parkoviště bývají plná. Po příjezdu na jedno takové se na nás opět usmálo štěstí. Zrovna vyjíždělo osobní auto, okamžitě jsem zabral jeho místo.
Oblékneme se, naložíme batůžky a jdeme se projít k pět kilometrů vzdálenému Mont Saint Michel. Francouzi mu říkají Merveille, tedy zázrak, nebo také osmý div světa. Mimochodem, je to 3. nejnavštěvovanější místo Francie.
Le Mont-Saint-Michel, česky Hora sv. Michaela, je žulový 80 metrů vysoký přílivový ostrov
Po třináct století stojí na této skalnaté hoře uprostřed velké zátoky majestátní opatství. Na vrcholu ostrůvku jako by tato stavba levitovala nad okolím jako zjevení.
Štíhlé gotické věže spolu s masivními hradbami se dramaticky zvedají z moře, anebo se vypínají nad třpytivými písčinami obnažené odlivem. Navzdory turistickým davům tu stejně budete mít pocit, jako když jste se přenesli zpátky do středověku.
Jakožto výrazná krajinná dominanta byl ostrov znám už Keltům (v jejich mytologii byla hora jedním z mořských hrobů, kam odcházely duše zemřelých). Podle legendy se roku 708 sv. Aubertovi, biskupu v nedalekém Avranches, zjevil archanděl Michael a přikázal mu, aby zde postavil modlitební kapli, což po určitém odporu v následujícím roce udělal.
Středověcí stavitelé překonali sami sebe, když stavbu vztyčili na skále na nepřístupném ostrově. Jako první zde kolem roku 1000 vyrostl románský kostel, ve 12. století románské opatství a ve 13. století pak nádherná gotická stavba. Dvě budovy se 3 podlažími jsou jako zázrakem přilepené na strmou skálu a korunovány křížovou chodbou a velkým refektářem.
Zlatá socha Archanděla Michaela, přemožitele draka z Apokalypsy, trůní na špičce věže ve výšce 156 m. n. m. Váží 820 kilo, měří 3,5 metrů a v roce 2016 byl sesazen, důkladně restaurován a na vrchol Mont-Saint-Michel ho vrátili vrtulníkem. Svatý Michal nebo také Archanděl Michael patří mezi jednu z legendárních církevních postav. Hlavní úlohou sv. Michaela byla role důvěrníka. Byl patronem katolické církve, vojáků, doktorů, právníků a kupců.
Zdejší tráva, kterou zaplavuje mořská voda, je bohatá na sůl a minerály a dává jedinečnou chuť jehněčímu masu z ovcí, které se tu pasou na pastvinách v okolí zátoky. Maso z ovcí ze slaných pastvin je tou netypickou chutí proslavené a zdejší jehněčí nese i označení kontrolovaného původu AOC.
V roce 2013 zde končila 11. etapa jubilejního 100. ročníku cyklistické Tour de France, časovka jednotlivců na 33 km. Jako předjezdec ji absolvoval český handicapovaný cyklista Jiří Ježek.
Ostrov, záliv i klášter na území o rozloze 6,560 ha jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Kdo je pohodlný, nebo se nechce kochat postupně se přibližující dominantou kraje, může bezplatně využít shuttle bus. Ten jezdí přibližně každých deset minut a jeho vozy jsou dost specifické. Zepředu i zezadu jsou totiž úplně stejné. Bus dojede na konečnou, cestující vystoupí, řidič sklopí zrcátka, přejde na druhý konec stroje, vyklopí zrcátka na této straně, přepne světla, aby vepředu svítila bíle a vzadu červeně a bez otáčení vozu jede zpátky. Mimochodem, takhle pendluje celý den na trase pár kilometrů.
Do jednoho vozu se vejde přibližně šedesát cestujících, ale čekací doby jsou v řádech desítek minut. Lidí je tu samozřejmě plno.
video – Shuttle bus Mont Saint Michel
Soubor staveb je v okolní nedozírné rovině opravdu dominantní.
Do městečka, obklopujícího samotný klášter je vstup volný. Vstupné se platí při vstupu do muzea, nebo samotného opatství tyčícího se na vrcholu komplexu.
V úzkých a křivolakých uličkách je spousta turistů, ale díky rozlehlosti celého areálu to není tak hrozné. I když Péťa to nedává a jde s Filipem a Tripem radši ven.
My s Niky si projdeme významnou část spodních uliček a přibližně po hodině se setkáme se zbytkem týmu na úpatí nedobytné stavby.
Já si ještě obejdu celý ostrov zvenčí, díky odlivu je to možné.
Toto místo je totiž proslulé největším rozdílem mezi přílivem a odlivem v celé Evropě. Během pouhých 6 hodin může činit až neuvěřitelných patnáct metrů. V případě, kdy koeficient přesáhne hodnotu 100 a výška přílivu 14 metrů, Mont Saint Michel je zcela obklopen mořem. Takže buď je hora obklopena tekutými písky, nebo plave v moři. Tento jev se stává jednou za měsíc či dva.
Povrch zálivu je relativně pevný, i když prý jsou nebezpečná místa se zrádnými tekutými písky. Dají se tu zaplatit vycházky s průvodcem v organizovaných skupinách, nebo třeba projížďky na koních.
Ještě pár momentek cestou zpátky:
V autě jsme v sedm hodin a Péťa nám udělá těstoviny s omáčkou a masem. Plynu už máme zase dostatek.
V devět večer jdu ještě jednou na výlet. V noci má být Mont Saint Michel osvětlený a chtěl bych ho zkusit vyfotit s přílivovou vodou okolo.
Jenže cestou jsem vygooglil, že dnes je maximum přílivu v úplně jiný čas a k osvětlení slouží jen pár slabých pouličních lamp. I tak si to dám celé ještě jednou.
Zpátky jsem hodinu před půlnocí, rychle umýt, pusa rodině a spát.
Autem jsme ujeli 160 kilometrů a pěšky mi telefon za dnešek ukázal přes 41.000 kroků.
Dobrou noc.